Šejkr #58: Naši lidi

Vycházím ze zahrady a vydávám se směrem do centra. Vzpomínám na to, jak jsem takhle podobně šel loni, kdy se vile křičelo vivat poprvé, tehdy jsem si říkal, že se vrátím. Stalo se. A příští rok se stane zase. Dál nevidím. Procházím prázdným městem, minu akorát dvě skupinky středně rozdováděných festivalových hostů, baví se o after party, ale tam se mi po těch dvou intenzivních dnech už nechce. Stejně jako loni si obejdu velké náměstí, kde je úplné ticho, a na chvíli se posadím. Hezké to bylo, náramně. Naši lidi.

Když říkám, že k dobrému festivalu ani moc koncertů nepotřebuju, tak to myslím úplně vážně. Dobře, je to trochu zhůvěřilost, uznávám, ale přesto sázím víc na atmosféru a dobrý pocit než na počet křížků v programu. (Nic proti nim, pochopitelně.) Na zahradě vily jsem si po tom loňském roce připadal jak doma, dokonce i pár vzpomínek se vynořilo. Twin Peaks vibrace jsou tu pořád a to je moc dobře. Tady je to kouzelné, zaslechnu někde za sebou ještě brzy odpoledne, krátce po příjezdu, v duchu si přikyvuji a zároveň mi proběhne hlavou rychlá – a trochu jízlivá – myšlenka: jen počkej, až se v té zahradě rozsvítí. To bude teprve kouzlo. Post-hudba tu první den v noci měla útulno jako v (letenském) pokojíčku, akorát že si kluci přivezli takovou party, až jsem se nestačil divit. A zjevně jsem nebyl sám. Může mi někdo říct, kdy se z těch hipsterskejch nářků stal takovej mejdan? Krásná práce, pánové. V půlce roku nula.

Právě rok nula může podobným akcím jako Vivat vila přispět. Snad si konečně víc lidí uvědomí, že bez podobných aktivit se toho moc nezmění, že právě na nich nejvíc záleží. Začít je třeba odspodu. Nemám potřebu nijak kázat a rozhodně ne tady, ale tohle je fakt důležité. Tohle jsou naši lidi. A je úplně jedno, jestli jsou z Prachatic, Brna nebo Mariánských Lázní. Nebo ze Strašnic. Letos jezdím po samých lokálech a je to parádní. Čímž nechci říct, že mi nechybí Primavera. Samozřejmě že chybí, podobně jako stage na Colours. Ale vlastně si dokážu spíš představit, že bych si sám pro sebe škrtl velké akce než právě tyhle lokály. Zvlášť když jsou dělané tak pečlivě jako ve vile. Budeme si muset dávat pozor, abychom jim to příští rok nepokazili. Nedávno jsem se potkal s dávným kamarádem, který mi básnil o nějaké lokální akci u nich na chalupě, jméno jsem samozřejmě zapomněl. Akce i místa. Ale to není podstatné, prý to bylo celé skvělé – kamarádské, sousedské, komunitní a vůbec. A hned v další větě se zeptal, proč Full Moon dělá festival pro dvě stovky lidí, když by mohl (podle něj) dělat pro tisíce. A neodpověděl sis sám?, říkám mu.

Jediný koncert, který jsem viděl ve vile kompletní, byli Vellocet Roll na závěr. Prý nejlepší vůbec, nesli se hlasy. To asi nebyl. Jenže Velloceto jsou taková kapela, že i „pouze“ dobré koncerty jsou zážitek. Skvělí byli taky Tábor, Vložte kočku i Kurvy Češi, o moc víc jsem toho nestihl, atmosféra byla proti. Odjíždíme ve chvíli, kdy hlavní pořadatelka Bára přináší na terasu sbírku hrnečků, které jsem obdivoval na poličce ve vstupní místnosti, a říká: To už jedete? Teď bude káva. Já si hlupák myslel, že jsou ty hrnky jen na okrasu. Nebyly. Jsou krásné, ale používají se. A tak je to ve vile se vším. Naši lidi. V sobotu jedu na Knižní lázně, jsem si jist, že to bude podobně povznášející.

Do příštího čísla Full Moonu zrovna překládám rozhovor s Žeňou Gorbunovem z famózních Inturist, mimochodem taky náš člověk, říká v něm: „Někteří lidé mají za to, že pokud se jim nelíbí hudba, kterou poslouchají mladí, tak jsou staří a odsouzení k zániku. Ale tak to přece není, jen je třeba začít vyhledávat něco jiného.“ Kde se to podepisuje? Dneska večer s Emmou-Jean Thackray, Tropical Fuck Storm, Ivy Z, Alice Coltrane nebo právě s Inturist. V osm večer.