Šejkr #62: Elán mezi oblázky

„Všechny úvodníky proti vzteklině jsem psal já,“ říká Santiago. „Ale furt mě to štve míň než psát o Kubě nebo o Vietnamu. Hele, fronta je pryč, jedu domů.“

Ležím na pláži Acharavi, téměř sám. Fouká tak, že i zavřené slunečníky se komíhají jak sbor opilých baletek a chudák číšník z místní taverny má s rovnáním neposlušných lehátek slušnou honičku. „Není ti tu zima?“ ptá se. „Trochu,“ odpovídám, „ale musím to dočíst.“ Špetka větru nevadí, i když těch třicet, co slibovali, není ani náhodou. Základem je hned vypnout, říkal jsem si už před odletem, úžasný román Marii Vargase Llosy Rozhovor u katedrály by měl taky pomoct. Včetně kafrání na úvodníky. Knihu nosím s sebou už hezkých pár týdnů, ukrajoval jsem ji po pár stránkách, teprve tady hltavě dočítám. Korfu sice není Lima, ale to je jedno. Zadělávané krevety tu mají taky.

„Nebuďte vůči Řekům arogantní, je to hrdý národ,“ píše se v papírech cestovky. Co je to proboha za rétoriku, proč má někdo potřebu něco takového vůbec psát? Zkušenosti? Stížnosti? Zajímalo by mě, zda mají něco podobného ve svých lejstrech napsáno Angličané nebo Němci, kterých je tu, naštěstí, většina. Vlastně ani nevím, proč jsem to četl. Přivítání na letišti Kerkyra bylo zajímavé, tři minuty nato, co jsem vylezl z haly, začalo pršet takovým stylem, že jsem se už otáčel nazpátek. Stejně tak potom, co se všichni dodivili, že jsem přijel sám. (Opravdu? Come on!) Tak tohle má být ono? To jsem ještě netušil, že se mi nějaký zmetek pohrabal v překladišti v kufru a sbalil cigarety a čepici Full Moon. A taky omlácené Zippo, které se mnou cestuje všude už víc než dvacet let. Tedy cestovalo. Až někoho na Korfu uvidíte s čepicí s kávovou skvrnou, tak víte, co máte dělat. Ale co, na věcech se lpět nemá. Hoteliér Stefanos je tak milý, že si znova vzpomenu na větičku o aroganci. „Tady je můj telefon, volej kdykoli, zvedám nonstop.“ „Doufám, že to nebude třeba,“ odpovídám. Proč taky.

Už jsem říkal, že nejdůležitější je vypnout? Jsem tu třetí den a pořád se mi to nedaří. Kontroluju telefon každou půlhodinu, zítra si ho na pláž už nevezmu. Jenže zkuste to, když hodinu po příjezdu cinkne v mailu album australského all-stars týmu Springtime, na které se těším půl roku. Už se to ale lepší, abych našel mezi oblázky na pláži další motivaci, elán a klid mám ještě pár dní. Na kameni pod lehátkem je napsáno be strong, se srdíčkem, vybral jsem si ho sám nebo mě k němu něco dovedlo? Nebuďte vůči Řekům arogantní, vzpomenu si, když běžím podél pobřeží. U mola v nedalekém letovisku Roda vysedávají rybáři a už z dálky na mě kývou a poťouchle povzbuzují. Smějeme se, já teda jen tak na oko, dává mi to zabrat, nejen kvůli větru a kamenům. Poslední týdny byly náročné. Číslo s Billie je venku, Máša se na jeho (její?) počest nechala dokonce obarvit. A to tu mám zůstat ještě dalších pět dní...

„Všechno stejné, ale menší, všechno stejné, ale placatější, jen lidé jiní,“ píše Llosa na konci románu, kdy se jeden z jeho hrdinů vrací zpátky do Limy. Ano, lidé jiní. Uvědomuju si to na každém rohu. Když jsem se včera večer pokoušel odmítnout s velkými díky dezert zdarma a dostal místo toho sklenici ouza, jak se ukázalo, téměř bezednou. Znova probíhám kolem rybářů a oni vesele pokřikují: Dneska nějak pozdě, chlapče. Odpoledne jsem pak v krámě s etno haraburdím, kam jsem si šel pro mýdlo, dostal od mladinké prodavačky nádavkem hippie náramek. „Vypadáte nějak smutně, chtěla bych vám udělat radost.“ Kdepak smutně, jen unaveně, říkám a ona, že je to to samé. Ale není. Není.

Dnešní tracklist vznikal s velkým předstihem a v rychlosti, na cestách mezi Prahou, Brnem, Bratislavou a Prahou. Take it or leave it. Čekají Mart Avi, Curtis Harding, Sisa Feher, HTRK, The Body and Big|Brave nebo nesmrtelná Heart of Glass. Jak říká Gaz Liddiard: „Once the laughter dies down it’s every man for himself.“