Šejkr #64: „I got a feeling I just can't shake“

„V jistém smyslu jsme si vlastně všechno na sebe ušili sami: udělali jsme jeden krůček, ale ten krůček vyvolal logicky jakési další děje, které sice už běžely jaksi mimo nás, ale které by možná bez toho prvního krůčku vůbec nenastaly. Máme opravdu právo si stěžovat?“

Kamarádův post na Facebooku s citátem Václava Havla, ke kterému se ještě dostanu, mě přiměl vrátit se k Dálkovému výslechu. Nestačím se divit. Havlovo povídání s Karlem Hvížďalou proběhlo v polovině osmdesátých let, jenže některé myšlenky jsou tak aktuální, že to občas zabolí. Ve světle aktuální prezidentské šarády dvojnásob. Máme právo si stěžovat? Nevím, ale sledovat tohle obludné divadlo je utrpení a postrádá to i váhu. Pojďme se vyvětrat, ještě že ten Berlín je tak blízko.

Courám se po Skalitzer Straße, tradičně fouká, ale vlastně je teplo. Míjím zavřený Privat Klub, novou sicilskou kavárnu, kterou si okamžitě zařazuji do záložky jménem Jednou jistě, několik barů. V Kirku si dávám presso a skleničku vína. Rozhlížím se po rušném náměstí, mám to tady rád. Vracím se sem, jak jen to jde, výlety na základě momentálních, spontánních rozhodnutí jsou stejně nejlepší, byť bývají krátké. Zrovna tuhle část Kreuzbergu mám prochozenou tak, že pokaždé, když sem přijedu, docházím nějakého zvláštního stavu vyrovnanosti a klidu. Přes všechny stresy a napětí, které si sem přivážím. Chcete tomu říkat zen? Je to na vás. Ke Görlitzer Parku se vracím cestou pro cyklisty pod U-Bahnem, protisměrné průjezdy aut po obou stranách dávají pocit dobrodružství. Ne, nepotřebuju nic, říkám chlápkovi na kole, který nejdřív projede okolo mne, ale rázem se vrací. Má neodbytný pocit, že jsem tu právě kvůli němu, respektive kvůli jeho zboží. Přecházím přechod u Lausitzer Platz, sednu si k cigaretě na kostelní schody a v tu chvíli mi ve sluchátkách spustí živá verze Push the Sky Away. Připadám si… doma.

Cos tam dělal? ptal se mě kamarád po návratu. Vlastně nic, odpovídám a on nevěřícně kroutí hlavou. Úplně to pravda není, přiznávám. S rostoucím počtem návštěv to přišlo nějak samo, plné itineráře programů klubů, galerií a seznamy míst, které je nutno navštívit, jsou dávnou minulostí. Stačí mi jen procházet se po známých ulicích, nechávat se unášet atmosférou a náladou, zastavovat se na místech, kde je člověku dobře. Posedět u Coffee Cult na milované Bergmann Straße, nasnídat se na trhu na Boxhagener Platz, projít se s kafem alespoň na chvíli v parku u kreuzberské hudební školy. Město jménem podzim, psal jsem kdysi v jednom postu, ano, to platí pořád. Stejně jako že člověka naplňuje to, jak se v Berlíně žije. Jasně, ani tady to není všechno růžové, ale žije se tu hlavně venku. Vzpomenu si, jak jsem před dvěma dny seděl v podvečer na Čechově náměstí. Kolem prošli za hodinu asi tři lidi. To se tady stát nemůže. Dokonce i při brzké ranní procházce okolo Sprévy, která byla nakonec mnohem delší, než se původně na displeji zdálo, bylo docela rušno. Vážně to nabíjí.

„Naděje prostě není optimismus. Není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“ O Václavu Havlovi si můžete myslet, co chcete, ale pomíjet váhu jeho myšlenek by byla škoda. Ať už se pro tu jistotu, naději nebo prostě jen třeba pomíjivý pocit, že se něco může stát, obracíme kamkoli. Nadechnout se jiného vzduchu podobnou naději přináší. Někomu voní ten berlínský, jiný jezdí do Tater. Místa jsou různá, stejně jako lidi. Naštěstí.

Dneska v osm večer to bude plné nečekaných setkání – Brian Destiny se potká s Cabaret Voltaire, Dark Mark s Xenií Rubinos a šikovný Kryštof Haru rovnou se svatým Nickem. A k tomu samozřejmě nějaký ten jazz, například. „I got a feeling I just can't shake, I got a feeling that just won't go away.“