Šejkr #69: Open the gates!

A je to tady, poslední den roku. Bilancování nemám příliš v oblibě, ale nacházím na něm jednu zajímavou věc – přestože se vás nemusí nijak dotýkat, stejně se mu nevyhnete. Konec je prostě třeba nějak podtrhnout. A začít počítat. Snad i proto se v posledních pár týdnech vůbec nemohu dostat k novým deskám, pouze zpětně ohledávám terén roku 2021. Žebříčků nebo výročních anket a playlistů je spousta a začíná se s nimi čím dál dřív. Pak se má člověk přimět k nějaké prognóze. „Otevřete brány, přicházíme,“ deklamuje Camae Ayewa v tracku, který dal jméno tomuto sloupku i mému výročnímu playlistu. No jo, ale kdo vlastně přichází? Anebo co?

„Je to ryze psychologická věc, která souvisí s perspektivou, s níž se pohybuji i v běžném životě. Ani tady si často nejsem jistá, které věci jsou skutečné a které si jen představuji. Obecně mám za to, že za pomoci vyprávění si neustále vytváříme různé věci či koncepty. Všechno je jen tak skutečné, jak to potřebujeme nebo chceme mít.“ Takhle se o vnímání reality vyjadřuje britská spisovatelka Helen Oyeyemi, v posledním letošním čísle Respektu padne v rozhovoru s ní podobně zajímavých věcí daleko víc. Subjektivita reality, potažmo vnímání, je evidentní, k tomu, abychom to pochopili, nepotřebujeme nouzový stav nebo pandemii. Přesto byly v posledních dvou letech některé kontury obtaženy až příliš zjevně, rozdíly se prohlubují a lidé se mění daleko rychleji než dříve. Stejně jako jejich názory. A pokud je to dostatečně hlasité, tak vlastně není ani důležité, zda jde o skutečnost, nebo nějakou její alternativní úroveň. Slovo fikce jako by přestalo existovat.

Poslední dobou jsem na čtení neměl příliš kredit, o to víc si užívám román Perník, který Helen Oyeyemi nedávno vyšel česky. Hýčkám si každý řádek, každou stránku. Fantaskní, surreální vyprávění o učitelce Harriet, která peče perník spojující „lahodu a nebezpečí“ a jeho jedení připomíná „pojídání pomsty“, se do aktuálního dění hodí náramně. Je stejnou měrou poučné i dojemné, únikové jako podivuhodné. Podobně jako bohatý jiskřivý jazyk, kterým jeho autorka vládne. Ke koupi knihy mě přesvědčil dojem ze zmíněného rozhovoru a zejména pak pasáže, kdy Oyeyemi hovořila o Praze. Popisuje ji totiž přesně tak, jak ji vnímám já. Mám tohle město rád, žiju zde celý život a ještě nějakou dobu se to asi nezmění. Spoustu oblíbených míst navštěvuji často, v různých ročních obdobích, v různých částech dne. Vodím tam přátele a rád zjišťuji dojmy, které v nich vyvolávají. Například Grébovka působí na každého jinak, podobně jako nenápadný park jménem Sady Svatopluka Čecha. Zajímalo by mě, zda tam Helen Oyeyemi někdy byla. Ale možná je to jedno, protože už nyní, po pouhých sedmi letech života v Praze, o městě dokáže mluvit mnohem lépe než já. Respektive přesněji. Možná to bude dáno schopností náhledu do různých úrovní reality.

Obrázek k tomuto vydání Šejkru je od mexické fotografky Graciely Iturbide. Ta letos v březnu získala na Sony World Photography Awards Cenu za celoživotní přínos fotografii a v rozhovoru k této události řekla: „Snažím se ukázat to, co vidím v životě já. Jeden člověk mi řekl, že jsem ve své sérii z Juchitánu neukázala pravou podobu města. Souhlasila jsem, že ne, ukázala jsem totiž Juchitán, tak jak ho vidím já. Vždycky jsem měla za to, že by si z mých fotografií lidé měli vzít hlavně to, že jim ukazuji svou interpretaci něčeho. Nefotím ta místa proto, aby je lidé poznali. Pokud se mé snímky budou přesto líbit, budu ráda.“ Helen Oyeyemi k vyprávění příběhů přistupuje podobně. Možná tohle je klíčem k vnímání reality, odlišných úrovní, prizmat nebo signálů. Stačí jen víc otevřít oči, lépe přijímat i očekávat přijetí. Otevřít brány. Zkuste o tom při svých letošních předsevzetích přemýšlet. Pěkný Nový rok.

Poslední letošní Šejkr vyhlížejte dnes v osm večer na Radiu 1, druhé bilanční vydání roku 2021. Tentokrát s Chelsea Carmichael, Calvinem Lovem, Vellocet Roll, Xenií Rubinos, Theonem Crossem nebo Tamarou. Link na osobní výroční playlist naleznete výše, nabobtnal tentokrát na téměř čtyři hodiny. Nemám bilancování rád.