Mark je divoký a nevázaný poděs. Když jsem se mu na začátku omlouval za několikerou změnu termínu, odbyl to pár slovy a řekl: Tak pojďme na to, už se těším.
Rozhovor s Markem Stewartem, zpěvákem The Pop Group, byl zážitek. Mark je divoký a nevázaný poděs. Když jsem se mu na začátku omlouval za několikerou změnu termínu, odbyl to pár slovy a řekl: Tak pojďme na to, už se těším. Dlouho jsem nebyl takhle nervózní.
The Pop Group fungovali v první fázi vlastně jen čtyři roky, během té doby stihli vydat dvě studiová alba a jedno koncertní, rozešli se v roce 1981. Radikální parta z Bristolu měla ke kompromisům vždycky daleko, posunuli hranice žánru tam, kam nikdo jiný nedohlédl. Do post-punku vnesli jazzový chaos a funkovou živočišnost, jako úplně první si přizvali ke spolupráci také rappery (The Last Poets). Ve své době byli veskrze neúspěšní, jak už to s revolucionáři bývá, o tom, kolik generací ovlivnili, bychom mohli mluvit dlouho. Jejich první singl možná znáte také z podání St. Vincent, na původní klip si určitě vzpomenou The Birthday Party, Nick Cave je dodnes oddaným fanouškem.
Mark Stewart mluvil a mluvil, díky své rychlosti a mohutné vnitřní energii toho stihl říct dvakrát tolik, než kdokoliv jiný na jeho místě. Skákal do řeči, chrlil historky a důrazně uváděl věci na pravou míru. Byla to radost poslouchat (menší už přepisovat), málokdy se vidí takové nadšení, se kterým do rozhovoru nastoupil. Telefonát se nakonec natáhl téměř na čtyřicet minut, z každého slova bylo jasné, nakolik mu na novém albu záleží. Klip k singlu Mad Truth režírovala Asia Argento.
Nikdy nezapomenu na koncert na Primavera Sound v roce 2012, bylo to v noci poslední den festivalu, všichni toho měli dost. Jenže Pop Group totálně zabili, nevázaná show měla zběsilou vnitřní energii a nejvíce se bavili samozřejmě padesátníci na pódiu. Tady bylo okamžitě jasné, že žádná parodie nehrozí, určitě i proto, že se nikdy nebrali tak vážně…
The Pop Group loni na podzim vydali reedici koncertního alba We Are Time a sbírku rarit Cabinet of Curiosities, obě se dají jenom doporučit. Stejně jako téměř cokoli, co vydal Mark Stewart pod svým jménem. Třeba poslední album Politics of Envy nebo jeho dubovou variantu Exorcism of Envy.
A hlavně si sežeňte nové album, recenzi najdete v aktuálním Full Moonu, rozhovor s Markem Stewartem v příštím čísle. Pojďme na to!
Rád bych řekl, že jsem to neviděl, ale nebyla by to pravda. Když jsme ve středu večer s Ondřejem Štindlem v patiu žižkovského Atria žertovali, že kde jinde poprava než na stadionu, který se jmenuje po Aztécích, ještě jsme netušili, jaká tragédie se ve čtvrti Coyoacán o pár hodin později odehraje. Ale je třeba to brát z té lepší stránky: začíná mundial. V klidu a bez nervů. Plan seguro.
V neistej kultúrno-spoločenskej situácii prichádzame o priestor, ktorý priniesol angažovanú a náročnú kultúru do regiónu, bojujúceho s gentrifikáciou a tiež výrazným pesimizmom.
Anglický idiom „smoke and mirrors“ označuje klamání, zastírání pravdy nebo kouzelnické triky. Akorát na Slovensku se s nějakou sofistikovanou kamufláží dávno nikdo nezdržuje.
Pokud se chystáte na některou z regionálních projekcí a tápete, co si nenechat ujít, máte tu tradiční výběr filmů, které opravdu stojí za pozornost.
Groningenské Plato plné po strop, koncerty v record storech jsou samozřejmě fajn, ale je to disciplína sama pro sebe. A rozezpívávat publikum uvnitř?
Hudba, která se nedá ignorovat, hudba, která mění pravidla hry.