Šejkr #72: „Prodali jsme léto?“

Taky vám přijde, že je neuvěřitelné, jak rychle problém, se kterým už dva roky žijeme, najednou zmizel? Alespoň tedy podle rétoriky a postojů jistých elit. Ano, zase covid, já vím, ale ve světle toho, jak růžově to podle vyjádření snad všech politiků aktuálně vypadá, mi nějak… není dobře po těle. „Rušíme opatření, pro kulturu je to dobrá zpráva,“ říká ministr kultury Martin Baxa. Nejsem z těch, co by chtěli něco brzdit, jen mi to přijde snad až příliš rychlé a bezstarostné. Mnohem bližší mi jsou slova „všechno bylo v mlze/ odpovim ti ráno/ prodali jsme léto/ kolik v kapse máš?“ z prvního singlu vinohradského projektu Ocún. Lukáš Vydra se tak nějak nenápadně stává jedním z nejzajímavějších domácích textařů, klobouček. (Eh, edit. Slova o Lukášovi platí, ale tuhle věc napsal jinej vinohradskej štramák. Props směřuje k Františkovi, pardon.)

Tento týden jsme se konečně dostali k úklidu ve skladu Full Moonu, vždycky bylo něco přednějšího. Nejsem ten typ, co příliš žije minulostí, ale přerovnávání starých vydání přineslo tunu vzpomínek, mrcha nostalgie občas dostihne i silnější povahy. Brzy to bude dvanáct let, koukám na obálky starých čísel a zpětně si vzpomínám na některé texty a kupodivu hlavně na chyby, které se v mnoha z nich objevily. Proč si člověk vždycky vybaví jako první omyly? Rukama mi projde číslo s Lou Reedem na titulce, vzpomenu si zase na Janino (oprávněné) rozhořčení nad tím, že bychom mohli udělat anketu, jak na něj vzpomínají domácí osobnosti, i na to, že na titulní straně měla být úplně jiná fotka. Ano, občas komunikace vázla, aby taky ne. Dvanáct let, pomalu historie.

Stále jsem v područí vábivě magické cumbie Combo Chimbita, a ještě to nějakou dobu potrvá. Recenzi najdete v novém čísle, vychází příští týden, vůbec se toho okolo Full Moonu teď bude dít hodně. Brzy budeme oznamovat program Full Moon Stage na Colours (těšte se) a bohužel také rušit jeden zahraniční koncert, ale přijdou zase jiné věci. Náramně mě baví také novinka Alabastera dePlumea, parádní je i loňská deska švédského projektu Dina Ögon, kterou jsem objevil teprve nedávno, o novém singlu Rosalíi nemluvě. Už aby ta deska byla. Stejně jako kazeta Adely Mede, dva zveřejněné tracky poslouchám pomalu každý den. Před chvílí přišlo oznámení, že bude na Sharpeu. Není divu, že tam jezdím rád.

Jestli jsme prodali léto, si netroufám tvrdit. Predikce jsem si zakázal dávno, i když se občas neuhlídám. Nápadů, co máme ještě do té doby před sebou, je fůra, nedávno jsem konečně dorazil téma plánované knihy, to bude taky ještě práce. O čem bude? Ocún zase pomohou: „Neukážu, co v dlaních mám.“ Při úklidu ve skladu jsme mimo jiné našli moji zapomenutou čepici z loňské Besedy, stejně jako část dětské sedačky našeho někdejšího grafika Martina, která tam byla asi drahně let. Chceš to ještě? píšu mu, a on, že prý vyhoďte to. Jasně, vyrostli, odpovídám, a slibuju, že někdy zajdeme na kafe. Snad dřív než v létě.

Dneska ze strašnické divočiny se všemi zmíněnými, spousta toho přibyla na poslední chvíli. Plus taky Monos, Dälek, Go Dugong nebo báječná Geraldine od Gallon Drunk. V osm večer na Radiu 1.