Šejkr #74: „Jako všichni.“

„Jsme domluveni. Zdravím tě z Oděsy, před chvílí město začali ostřelovat.“ Píšu si se Sašou, novinářem z Ukrajiny, který pro Full Moon aktuálně dělá na jednom důležitém textu, dočkáte se v dubnovém čísle. Během dne si vyměníme několik emailů a zpráv přes Instagram, stín války je prostupuje všechny. Pořád někde říkám, jak je potřeba se alespoň snažit běžně fungovat, při střetnutí s tím, kdo prožívá ten šílený konflikt uvnitř, mi to zní ještě zoufaleji a prázdněji. Jenže zatím… mě nic jiného nenapadlo.

Tysha znamená ukrajinsky ticho, což dnes vyznívá ještě bolestněji. Katarina Gryvuk svoje album napsala během pandemie, v textu k němu říká, že jí tehdy připadalo potenciálně hrozivé být obklopena lidmi, že to začala pociťovat jako něco nepřirozeného a umělého. „Dalo mi to pocit, jako bych byla rozpolcena mezi dvěma realitami, virtuální a skutečnou, a nepatřila do žádné z nich.“ Tato slova samozřejmě pochází z doby před válkou (všímáte si, jak divně to zní?), ale k dnešku pasují až přespříliš dobře. Katarinino album v posledních dnech hodně poslouchám, nebýt konfliktu, tak bych se k němu možná ani nedostal.

Včera jsme poslali do tisku březnové číslo, vychází příští týden. Obvykle po tomto procesu následuje pocit jakéhosi „prázdna“, poslední dny před finále bývají hektické. Ne snad že by tentokrát nebyly, ale obvyklou úlevu nacházím jen těžko. A nejen proto, že na poslední chvíli měníme téma následujícího vydání, což není vůbec obvyklé. Jen je složitější, možná až nemožné vypnout, vysadit, aby taky ano, když se pár set kilometrů od nás odehrává takový horor. Mířím do karlínských Kasáren na jednu z mnoha benefic. Hned při vstupu do dvora udělá člověku radost, kolik je tam lidí, nakonec se do sálu vlastně ani nedostanu. Aktuální vlna solidarity je náramná věc, jen mi pořád vrtá hlavou obava, že podobné emoce obvykle nevydrží dlouho. „¿A quien voy a abrazar y gritar toda mi esperanza?“ hřímají Mueran Humanos na novém singlu, něco ve smyslu: „Koho budu objímat a křičet na něj všechnu svoji naději?“ Taky síla.

„Když se nás teď někdo ptá ‚Jak se máš?‘, tak všichni odvětíme ‚Jako všichni‘. Také máma mé nejlepší kamarádky mi včera odpověděla ‚Jako všichni‘. Dnes mi ale došlo, že ne všichni okolo mě se cítí a smýšlejí ideologicky stejně jako já; teď se bojím kohokoliv na cokoliv zeptat, bojím se, že mě zklamou.“ Jeden z nejsilnějších textů vztahujících se k aktuálnímu konfliktu, co jsem měl možnost číst, pochází – poněkud paradoxně – z Ruska. I když proč paradoxně, jsme v tom všichni. Odráží se to ostatně i na tracklistu tohohle pořadu, a to jsem z něj ty nejchmurnější věci vyřadil.

Dneska temněji, ale ne smutně. Spolu s Katarinou Gryvuk, Mueran Humanos, Adelou Mede, Scottem Walkerem, Oumou Sangaré nebo Tomášem Niesnerem. Samí hrdinové. V osm večer na Radiu 1.