Šejkr #76: „Almond caramel frappe pineapple root beer“

„Jinak tady máme ještě černej gin, když ho zaleješ tonikem, tak změní barvu na modrou. To je teď moje oblíbená věc, snažím se to nabízet a zrovna vy dva vypadáte, že byste to měli vyzkoušet.“ Když vás jednou nepustí do oblíbeného baru, tak to může být i výhra. Historka se váže ke středečnímu večeru, nakonec jsme s kamarádkou skončili o pár bloků níže ve Vrškách a ukázalo se to jako výhra. Bylo dobře, skoro jako na… Marzu.

Upřímně se mi tam strašně nechtělo. Tradičně šílený začátek týdne, v nohách ještě nedělní koncert Fontaines D.C. (v hlavě ne, je mi líto), navíc ta štreka nazpátek. Ale nakonec jsem se hecnul a byl z toho jeden z nejlepších zážitků posledních měsíců. Johna Granta jsem kdysi objevil ještě s kapelou The Czars, první sólovku Queen of Denmark jsem v době, kdy vyšla, poslouchal téměř nonstop a set před Wilco si taky pamatuju víc než koncert hlavních hvězd. V MeetFactory hrál před pár dny právě hlavně z ní, moc lidí tam nakonec pohříchu nebylo, ale slzelo se o sto šest. Vsadím se, že si tenhle zážitek bude pamatovat každý, kdo tam byl. „Vždycky si představuju jídla, o kterých tam zpívá,“ svěřila se mi u písně Marz kamarádka, kterou jsem v sále potkal. Vědoucně jsem kýval a najednou mi došlo, že jsem to tehdy v roce 2010 míval stejně. A dokonce jsem přemýšlel o tom, jak asi mohou chutnat. „Almond caramel frappe pineapple root beer, Black and white big apple Henry Ford sweetheart maple tea.“ Sakra, jak jsem na to mohl zapomenout?

Vůbec je to s těmi vzpomínkami zajímavé. Nemám teď ani na mysli, že zapomínáme. Spíš mi nedávno došlo, jak bývá složité si vzpomenout na něco hezkého. Jedna věc je doomscrolling, další válka nebo covid, navíc se nám občas z toho tempa a záplavy informací v hlavě tvoří podobně nedostižné kombinace jako ve zmíněné písni Johna Granta. Zapomněli jsme na to, že máme taky příjemné vzpomínky? Možná. „Už jste na to zapomněli, ale prezidentem se může nakonec i v Česku stát docela obyčejný chlapík či žena, kteří výkon funkce zvládnou docela civilně, bez té nekonečně trapné vekslácko-křupanské pompy,“ píše v komentáři na Seznamu Jindřich Šídlo. Ano. Nemám potřebu komentovat Zemana nebo Nohavicu, z čehož se teď stala móda, spíš mi jde o princip. Zkusit si uvědomit, že vzpomínání může být i potěchou, aniž by si u toho člověk musel připadat provinile, je někdy pěkná řehole.

„Byla to cukrárna, kam jsem chodil jako malý. Majitel se jmenoval Marzetti, proto se tomu říkalo zkráceně Marz,“ říká o zmíněné písni John Grant. Žádné sofistikované metafory, žádné jinotaje – prostě ohlédnutí za nevinnými časy, kdy se člověk ještě tolik netrápil. Tohle potřebujeme občas všichni, i když je jasné, že „některé díry je těžké obejít“, jak říká Joshua Idehen. Ještě jsem chtěl říct, že ten gin (připomínal Fernet Branca) skutečně zmodral, Švihačka dosvědčí. Dostali jsme k němu dokonce dva různě ochucené toniky, se kterým z nich to chutnalo lépe, už si… nepamatuji.

Dneska večer na Radiu 1 to nakonec asi nebude tak pestré jako nabídka v někdejší oblíbené cukrárně Johna Granta, i když jsem se snažil. Přijde Joshua Idehen, Dukla, Hannah Peel nebo Arleta, zvlášť hrdej pak jsem na mash-up Mai Mai Mai, Rosalíe a Gila Evanse. A zatančí si Hermiona i Harry. CUUUUuuuuuute.