Šejkr #79: Tak daleko, tak blízko

„Zase je to takové divné turné. Stejně jako minule, když jsme tu hráli, tehdy jsme taky zrovna dodělali desku, celé je to naopak, se mi zdá.“ Po dvou letech konečně strkám Ryanovi do ruky kapelní kusy kompilace Full Moon 10, na kterou nám Algiers tehdy přispěli, vzpomínáme na minulý koncert v berlínském Lidu i následný večírek. (Viz Šejkr #43) Dneska se žádné posezení nekoná, kapela jde unavená spát a já po krátkém small talku taky mizím k domovu. Ještě budou příležitosti. Kráčím nočním Kreuzbergem k oblíbenému hostelu a vzpomínám.

Rock’n’Roll Herberge mi někdy v polovině nultých let představil šéf labelu Pale Music Steve Morrell. Ubytoval nás tam tehdy s Dandies, všechny nás to místo naprosto uhranulo. Dýchalo „starým“ Berlínem, přestože zase tak letité nebylo. Pouhých sedm pokojů, většina z nich sotva pro dva, žádné ohromné dormy, na zdech plakáty někdejších koncertů. Pokoje dotažené tak akorát, zbytečný luxus ani design netřeba, spíš takové domácké, pohodlné. Příjemné. Dole hospoda, opět nic výjimečného, klasicky nuzné víno, slušný weizen bier a berlínská jistota: mexikäner. A skvělé snídaně, když je dělali. Už ani nevím, kolikrát jsem tady bydlel od té doby, padesátkrát? Herberge byla vždycky první volba, vlastně mi bylo líto, když bylo plno. Bydlet někde jinde bylo často fajn, ale Herberge byl jen jeden.

„Letošní rok zkouší trpělivost úplně ve všem, má takovou zvláštní dynamiku,“ píše mi blízká kamarádka, zrovna když sedím na zahrádce před Lidem. To se nedá než podepsat, v mnoha ohledech. Když jsem do úvodníku nového Full Moonu psal postřehy o důležitosti oblíbených míst, respektive důležitosti toho se na ně alespoň občas vracet, tak jsem netušil, že jedno z těch mých velmi oblíbených se bude zavírat. Rock’n’Roll Herberge byl dlouho středem mého berlínského vesmíru, letos v létě po šestnácti letech provozu končí. Gentrifikace se nevyhýbá ani distriktu 36, majitel domu zvedl provozovatelům hostelu nájem víc než čtyřnásobně. Přemýšlím nad zážitky, co jsem tu za ta léta nashromáždil, jen je jich tolik, že nakonec vybírám ten, u kterého jsem nebyl. Když tu jednou bydleli české kapely (The Prostitutes, Kill the Dandies a ještě jedna, na kterou už si nevzpomínám), standardní večírek přerostl v celonoční párty na chodníku před podnikem. Po ranním přesunu do pokojů nastala chuť na tu pravou „rokenrolovou“ zábavu, co taky jiného v místě s takovým jménem. Členové jedné z kapel se rozhodli vyhodit na ulici televizi, jenže ji nemohli dostat ze stojanu. Po hodinovém úsilí to vzdali, oknem letěl pouze... ovladač. Smutný konec rokenrolu. Která kapela to byla, si nechám pro sebe, každopádně je třeba dodat, že při placení se samozřejmě přiznali a chtěli škodu uhradit. Obsluhu to rozesmálo. Takové to tu bývalo.

„Pokud spěcháš, čas utíká. Čas je služebník, pokud jsi jeho pánem,“ říká Emit (Willem Dafoe) ve filmu Tak daleko, tak blízko. Chápeme, počítáme? Algiers byli (zase) skvělí, hráli zatraceně dlouho, nová deska vychází v říjnu a podle jednoho nového tracku zas máme pro co žít. I když na příští koncertní návštěvě budu bydlet na jiném místě. A možná v jiném městě. Když se mě číšník v restauraci den po koncertě zeptal na tetování znaku Einstürzende Neubauten, tak mu odpověď, že to je taková lokální kapela, nestačila. Po chvíli se vrátil se slovy: Vždyť vím, to poslouchali rodiče. Pěkný víkend.

Dneska v osm večer na Radiu 1 ve znamení premiér – Crack Cloud, Orient, Fvck_Kvlt, ale také s Viah, EABS a pochopitelně Ibeyi a Perratem. Mucho gusto.