Šejkr #81: Me miras pero no me ves

Deset dní na cestě, respektive na festivalu. Praha, Barcelona, Lublaň a zpátky. To je život, chtělo by se říct. A vlastně možná jo. Jenže ne vždycky je to tak růžové, jak to vypadá. Vrátil jsem se úplně vyřízený, navíc debaty na obou akcích nebyly vždy pozitivní. Stálo to ale za to, i kdyby jen kvůli setkání s úchvatnými fotografiemi Letizie Battaglie.

V jeden moment jsem se přistihl, že sedím skoro hodinu na místě a vůbec nikam se mi nechce. Letošní Primavera Sound byla náročnější než kdy jindy – příliš mnoho lidí, vedro, chaos, fronty a tak dále –, ale tohle všechno tu přece bylo v nějaké míře vždycky. Tak co se děje? Upřímně, stále nevím. Nějak mi to nesedlo, strašně se mi nechtělo nikde se tlačit, čekat, vůbec se angažovat. Spěchat. Ani bych neřekl, že to bylo na půl plynu, koncertů jsem nakonec viděl vlastně dost a spoustu z nich dobrých (Bauhaus, Maria José Llergo nebo Tropical Fuck Storm), některé výjimečné (Yo la Tengo a Little Simz), potkal jsem taky dost známých… Ale výsledný dojem byl rozpačitý. Možná je to už příliš velké, na skromnějším Mentu o pár dní později mi bylo mnohem lépe. Že by ta divná dvouletá perioda začala vybírat zatáčku?

Taky záleží na úvodním nastavení. Poslední měsíce byly náročné, odjížděl jsem totálně nepřipravený. V rámci programu (jinak by mi jen těžko mohl uniknout koncert domácích Za!), ostatního dění ve městě i obecně. Když se k tomu vracím zpětně, tak tam byla i jistá setrvačnost. Vždyť tam přece jezdím „pokaždé“, teď to dva roky nešlo, tak není co řešit. Těším se a basta. Jenže… Možná víc než celý Parc del Forum jsem si užil výstavy barcelonské výstavy Magritta nebo Miróa, taky jsem rád, že jsme se nakonec na žádný z koncertů ve městě nedostali. Jinak by to bylo ještě náročnější. Lublaň naopak působila jako návrat domů, zážitky i setkání byly podobně intenzivní, jen milejší, příjemnější. I když témata byla často mnohem vážnější, než se čekalo. Vyhoření a stresu se v našem oboru dá jen těžko vyhnout. Všechno zachránila Letizia Battaglia.

Možná je za tím i jisté odosobnění, člověk někdy těžko hledá styčné body. Když jsem prvně zahlédl vzpurný pohled děvčátka s míčem z vizuálu výstavy Letizie Battaglia, bylo jasno. Tam musím. (Ještě jednou díky Anně M., která mi leták podsunula.) Tolik života a blízkosti se ve fotografickém díle vidí jen málokdy. „Focení některých lidí bylo způsobem, jak jim vrátit důstojnost,“ říkala Battaglia. Přesně tak její fotografie vypadají. Silné, vtahující, kouzelné i děsivé. Dar zachytit zdánlivě obvyklé obrazy způsobem, který diváka vtáhne do děje, je vzácný. A možná i nebezpečný. Battaglia uměla zachytit zejména pohledy, na jejích fotografiích lidé často hledí přímo do objektivu a skrz něj jako by zkoumají ty, kdo si jejich obrazy prohlížejí. Úchvatné. Podobný pocit se mi vrátil o pár dní později, když jsem na síti objevil fotku Lucie Kacrové. Talentovaná ilustrátorka a poslední vítězka soutěže Cover Moon odešla v pondělí, brzy, nespravedlivě. Ze zmíněné fotky se dívá podobně jako někteří hrdinové Battagliíných obrazů. Podobně vzpurně, smutně i důrazně zároveň. Me miras pero no me ves, zpívá Maria José Llergo. Díváš se na mě, ale nevidíš mě. Ano. Je mi to moc líto.

Dneska večer na Radiu 1 tak trochu pro Lucii (a pro Julee Cruise). Spolu s Mariou José Llergo, Anteloper, Tokyo Drift, Nemeček, Silver Jews nebo Adrianem Quesadou.