Šejkr #89: Někdo jiný, někde jinde?

fullmoonzine.cz
fullmoonzine.cz

Obviously, we’re not golfers. Jedno z hesel, které vetkla do erbu Full Moonu Apačka, a taky pochopitelně aluze na velkého zevla. Bezbřehý sarkasmus a hlavně pravda.

Reklama

Obviously, we’re not golfers. Jedno z hesel, které vetkla do erbu Full Moonu Apačka, a taky pochopitelně aluze na velkého zevla. Bezbřehý sarkasmus a hlavně pravda, Dude měl podobných hlášek plné kapsy svého nezbytného županu. Další level ironie tohoto motta mi došel teprve včera, na greenu smíchovského Erpetu. Vždyť já už jsem tam vlastně byl!

Poslední dny jsou celkem milosrdné. Naštěstí. Dokonce se dá sedět venku, což vedlo k příjemné podvečerní mikro dovolené s proseccem a navíc v dobré společnosti. Člověk si musí umět vážit maličkostí i letmých momentů. Jinak bysme se z toho taky mohli zbláznit a nakonec – co se má stát, stane se bez nás, jak říkal Josef Albers. Fatalismus obvykle nepěstuju, ale když na to přijde, tak jistá dávka pokání neuškodí. Tereziánské léto zatím dobrý. Nevíte, o čem mluvím? Nedivím se, donedávna jsem ten termín taky neznal. Tereziánské, kde se to sakra vzalo? Google říká, že pozdní léto není jenom tereziánské, ale také mariánské, ludmilsko-matoušské nebo svatováclavské. Všechno pěkně po sobě. Come on, babí léto, které v posledních letech trvá asi tak sedmdesát tři minut a proběhne během jednoho odpoledne třetí čtvrtek v září, se ještě rozděluje na čtyři různá období? Na některé věci jsem přišel teprve letos.

Reklama

Například futurocida. Ne snad že bych nutně potřeboval znát všechno, ale troufám si tvrdit, že zrovna tohle slovo bych nezapomněl. „Futurocida je teď a tady a náš stále častější únik od sebe samotných jenom prohlubuje prázdnotu mezi tím, kam vlastně patříme a kdo jsme,“ píše se v úvodním textu k dvacáté sedmé edici 4+4 dnů v pohybu. Bloudím smíchovským Erpetem, padají na mě zběsilé devadesátky a přemýšlím nad tím, co jsem si přečetl na ceduli ve foyer. Co má budoucnost spojeného s příslušností? Jako částečně tomu rozumím, ale stejně mi to vrtá hlavou. Pousměju se ve stísněných podzemních šatnách, které mi připadají povědomé, a vracím se použitým schodištěm nahoru, abych si to přečetl ještě jednou. Je to tam. Kam vlastně patříme, kdo jsme – tyhle myšlenky mě naštěstí nikdy nepronásledovaly, míjím někdejší robustní odpaliště s malebnými (ale znepokojivými) dřevěnými objekty Anny Hulačové. Neodolám a pohladím si green, což je mimochodem mimořádně odpudivý zážitek, a pokračuju dál. Při vstupu na opuštěné squashové kurty mi to dojde – vždyť já už tady byl! Najednou ty devadesátky spadnou a já úplně jistě vím, že jsem tu vlastně jednou... hrál golf.

Reklama

„Jsem někdo jiný i někde jinde.“ Heslo, které letošní 4+4 dny provází. Vážně to tak chceme? Opravdu jsou úniky tak potřeba? Nikdy jsem o tom takhle neuvažoval, tady a teď mi přišlo vždycky důležitější. „Byl jsi vůbec na nějaké té dovolené?“ ptá se kamarádka se zřejmou starostí, vrtím hlavou a říkám, že už ani nepojedu. Nechce se mi utíkat, k ničemu by to nebylo. Na squashovém kurtu v Erpetu trávím několik osamělých minut, zírám na odrazovou stěnu a přemýšlím, jak dlouho Davidovi Možnému trvalo tím neposedným malým černým míčkem vyznačit variaci na zmíněné Albersovo heslo. Variaci, která momentální situaci, svět a možná i život popisuje zatraceně dobře. „Be calm, what happens happens mostly without you.” Jen kdybysme si to vždycky dokázali připomenout.

Dneska večer s báječnou LUCI, Salto with Love, Eerie Wanda, Deryou Yıldırım, Gabriels nebo Makayou McCravenem. El camino del dolor. Tereziánská edice.

Tento článek je zdarma. Pořiďte si předplatné a můžete číst všechny naše články.

digital

79 Kč/měsíc
  • Základní digitální přístup, pouze na 1 měsíc
  • Veškerý obsah webu
  • Prémiové články

digital+

83 Kč/měsíc
Navíc oproti digital
  • Veškerý obsah webu bez reklam
  • Unikátní playlisty
  • Podcasty
  • Možnost odemknout 3 texty měsíčně pro ostatní
Možnost kdykoliv zrušit
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama