Šejkr #93: Nevíš, kde je doma?

Konec roku je vždycky na morál, letos ale připomíná horskou dráhu, jejíž obsluha si odešla někam něco zařídit a po cestě zapomněla, že má motor vypnout. Kam zmizel listopad?

Sevilla. Je mi líto, ale tohle intermezzo bude rezonovat dlouho. Rozhovor s Tomásem de Perratem byl zážitek, dočtete se v únorovém Full Moonu. Ani nešlo o to, co jsme si říkali, nehledě na to, že to bylo skrze překladatele, což je vždycky loterie. I když byl Borja zlatý a Perrate říkal fakt zajímavé věci. Spíš chci mluvit o jakémsi nonverbálním dojmu, atmosféře nebo pocitech. Měl jsem z rozhovoru respekt, navíc jsme byli domluveni na setkání po koncertě, což nemám úplně rád, zvlášť po takovém emocionálním ohňostroji, který se žaludkem a mozkem dokáže flamenco udělat. Když jsem viděl, jak se Perrate a kolegové mezi písněmi baví a dělají si sami ze sebe legraci, tak mi došlo, že to bude v pohodě. A bylo. Mistr naléval whisky a odpovídal s úsměvem i hloubavě. „Někdy není potřeba hledat nic složitého. Je to vlastně jen o tom, že nevíš, kde je doma, chápeš?“

Během čtyř sevillských dnů jsem to věděl moc dobře. Hned několikrát jsem psal různým lidem, že už se nevrátím, a myslel jsem to vážně. Setrvačnost je mrcha a trvalo to samozřejmě půl výletu, ale nakonec ta horská dráha přece jen zaskřípala a alespoň na chvíli zastavila. Nemělo by to tak být pokaždé, když se člověk ocitne mimo známé reálie? Mělo. Ale není. Se Salto with Love jsme se nedávno bavili o tom, jak zatraceně potřeba jsou takové mikro pauzy, mikro dovolené, jak říká ona. Jednou si dát kafe, jindy si sednout do parku nebo prostě někam na klandr a jen tak koukat. V Seville jsem si podobné momenty ordinoval několikrát denně. Respektive přicházely samy. Což se doma nestává. Podvědomí bývá někdy... až příliš hlasité. Na Plaza de Pumarejo jsem si takhle poseděl asi čtyřikrát, a nejen tam. Najednou jsem se přistihl, že si tyhle chvilky vybavuju živěji než některé koncerty.

Flamenco je samozřejmě drama – hutná, těžká a vášnivá věc, která zdánlivě postrádá nadhled i odstup. Alespoň tak to může působit zvenčí a dost možná tomu ve většině případů tak i je. Jenže ne ve chvíli, kdy se člověk dostane k tzv. pravé krvi. Yo soy la locura (Já jsem šílenství) je jednou z nejlepších věcí z Perrateho letošní desky Tres Golpes, rezonující neklidem a smutkem, nejistotou. Jenže mě nikdy nenapadlo, odkud to může jít. Na koncertě Perrate skladbu uvedl s tím, že přeje všechno nejlepší svému bratrovi, což mi nějak nesedělo, tak jsem se zeptal. „Víš, to nemusí mít negativní význam, můžeš být loco, jako že seš prostě dobrej. Takhle jsme si s bráchou říkali pořád.“ V tu chvíli se mi to spojilo. Jak říkají Berlin Manson: „Keď chodíš v noci v černých okuliaroch, musíš chodit opatrně.“

Dneska večer na Radiu 1několik ozvěn ze Sevilly, pochopitelně Verde Prato nebo Perrate, ale taky Calvin Love, Kalle, Adja, Berlin Manson nebo The Brother Moves On. Danzon.