Šejkr #98: Příliš povyku pro... nic?

„I nic se musí umět,“ píše v parádním komentáři na serveru Aktuálně David Klimeš a nedá se s ním než souhlasit. Taky máte pocit, že po volebním humbuku a bujarých oslavách se hladina jako by zázrakem uklidnila a nestalo se... nic? Možná za to může ten mráz, ale osobně mi tedy nepřipadá, že by mělo být hotovo. I zapomínání jako by bylo rychlejší, snazší.

V poslední době si připadám jako na turné, k běžné agendě přibyly během sotva deseti dnů tři rádiové pořady a stejný počet veřejných diskuzí. Spousta slov, spousta povyku. Náramně si toho vážím, aby bylo jasno, ale přece jen té pozornosti bylo najednou až příliš. Když mi po diskuzi o táborské hudební scéně ředitelka Divadla Oskara Nedbala (kde je to mimochodem velmi pěkné) srdečně děkovala, že jsem si udělal čas a přijel, tak mě to trochu zneklidnilo. Odvětil jsem něco ve smyslu, že takové pozvání se přece neodmítá, a myslel to vážně, což možná znejistělo zase ji. Nerad bych, aby to vyznělo špatně, ale občas mám pocit, že si dostatečně neuvědomujeme, že jsme na stejné lodi. Na lodi, která je vratká a často neovladatelná.

Zmíněné diskuze byly úplně odlišné, spojoval je ale velký zájem, upřímně jsem to vůbec nečekal. V Táboře i v Kunsthalle bylo v podstatě vyprodáno, v Akropoli příjemně plno. Velká radost. Všechny debaty byly pochopitelně o hudbě, i když každá z jiného úhlu, zajímavá mi přišla ještě jedna věc, která je spojovala. Jako by publikum mělo zájem spíš o vysvětlení, jak ty které skladby vnímat, než aby si to zkusilo samo. Spíš o témata okolo než o nahrávky samotné. Určitě to má něco společného s mými sklony věci nedoříkávat, nevysvětlovat na dřeň, ale to je asi náturou. Plus mi přijde, že by téměř všechna vyjádření měla motivovat k dalšími pátrání – pokud nás tedy zaujmou –, jednoduše navnadit. Nikoli všechno do detailu vysvětlit, v duchu si věc podtrhnout a mít pocit, že je... vybaveno. Ale co já vím.

S tím souvisí i to, že mi lidi občas říkají, že v Šejkru málo mluvím, že jednotlivé skladby neuvádím a nevysvětluji kontext. Je to asi pravda, ale k tomu by měly sloužit i tyhle sloupky. Obecně mám pocit, že je slov moc, že snadná vysvětlení rychle ukolébají. Naopak mi vždycky, když někdo něco vysvětluje až příliš po lopatě, začíná v hlavě blikat varovný maják. Čímž se vracím ke komentáři zmíněnému v úvodu – taky máte pocit, že je „vítězů“ po volbách nějak mnoho? Ale když se to nic dostatečně vysvětlí a umí prodat… Mimochodem, ve chvíli, kdy tenhle sloupek dopisuji, dorazila tiskovka s úvodní větou: „Slavnou píseň Heroes od Davida Bowieho nazpíval znovu Vojtěch Dyk pro nový rodinný film Děti Nagana.“ Někdy by to nic bylo bývalo lepší.

V osm večer na Radiu 1 hodně jazzu a latiny, ale taky tři parádní domácí novinky. Do tunelu spolu s Ivy Z, Alfa Mist, Marlene Ribeiro, Black Tar Jesus, Fabianem Do Nascimentem nebo Lankum. Vyklápíme světlomety.