Šejkr na doma: Milano efekt

„Žijeme ve městě duchů. Už přes týden jsme doma, chodíme akorát nakoupit jídlo. Pokud je.“ Minulé pondělí tohle znělo jako sci-fi, dneska už jsme na tom v něčem podobně. Manuele bydlí v centru Milána, má malý, útulný byt v prvním patře starého domu, s výhledem na krásné náměstí, hned vedle ukřičeného tržiště. Dnes je tam ticho a pusto. Jeho Three Blind Mice hráli v Česku několikrát, možná je někteří zaznamenali. Kamarádi jsme už dávno, i když se příliš často nevídáme, ale ve spojení jsme. Na tři dny, co jsme tehdy s Kill the Dandies v Miláně strávili, vzpomínám moc rád. Na neuvěřitelný mumraj a zmatek, na ohňostroj klaksonů, výstavu Picassa nebo na úžasnou kavárnu kousek od Duomo di Milano, kde měli přístroj na presso, který vypadal jak vesmírný koráb. O to víc mě mrzí, že jsem se u nich už osm let neukázal. Nějak se mi ani nechce hledat na síti fotky, jak to tam vypadá dneska, stačí mi, že jsou Manuele se Slavicou a ostatními z kapely v pořádku.

S Manuelem jsme si psali v polovině ledna, v době, kdy si to, co se dnes odehrává, asi nikdo nedovedl představit. Byli jsme na Eurosoniku, spolu s dalšími z české výpravy jsme se rádi nechali nadchnout koncertem italských The Gluts. Už nějakou dobu se ke mě dostávaly zprávy, že je to skvělá živá kapela, a album Dengue Fever Hypnotic Trip je rozhodně povedené. Ale to, co se odehrálo v kulečníkovém sále All Round, stejně vyrazilo dech. Trochu Tito & Tarantula, trochu The Cramps, hodně krautrocku a zároveň v tomhle žánru až neskutečně svěží a moderní zvuk. Parádní show. Ostatně budete mít možnost snad brzy, o jejich pražském koncertě si povídají vrabci. Manuelovi jsem psal ještě z onoho koncertu, celé ty roky si totiž s nadsázkou stěžuje, že ve městě nejsou žádné pořádné kapely, žádná scéna. Tady máš svoje fellaz, psal jsem mu, byť bylo jasné, že jsou asi trochu jiná generace a možná i z jiných kruhů. Věděl o nich, ale prý se neznají, ostatně jako téměř každá domácí garážovka v Miláně příliš často nehrají, „proroci“ nejsou doma ani v severní Itálii. Vřele doporučuji, u londýnského labelu Fuzz Club nevydává jen tak někdo.

Itálie znamená jídlo, v tomhle ohledu jsme se v Miláně měli náramně, na zážitek z lidové jídelny, kam nás vzal Manuele na oběd, nezapomenu nikdy. Menu pouze v italštině, chumel dětí a hlučné italské rodiny, které soutěžily nejen v tom, kolik kdo sní, ale hlavně kdo koho překřičí. Zážitek jako blázen. Stejně tak si budu pamatovat tamní minestrone, kterou jsem si dal v bezejmenném Bistru kousek od hotelu. O téhle polévce jsme se s Manuelem bavili několikrát. Skvělý recept je v naprosto nedocenitelné kuchařce Marcelly Hazan, kterou když někde uvidíte, okamžitě kupte. Téměř stejně dobrý, i když odlišný, je v objemné The Italian Cookery Course, kterou mi kdysi Manuele přivezl. Tuhle polévku vaří každý jinak, patří do ní rýže nebo těstoviny, obojí ale pravidelně vynechávám, vážně netřeba. Co takhle si ji rovnou zkusit? Já to včera udělal.

Minestrone po milánsku

1,5 l studené vody

1 plechovka bílých fazolí

3 brambory

1 cuketa

3 řapíky celeru

2 středně velké mrkve

1 cibule

1 plechovka krájených rajčat

2 stroužky česneku

máslo

petrželka

tymián

sůl a pepř

olivový olej

parmezán

(možno ještě 150 g pancetty na kostičky, ale není to nutné)

Celer, mrkev a cibuli nakrájejte na co nejmenší kostičky, k tomu přidejte nasekaný česnek a petrželku. Osmažte na mírném plameni do zlatova (cca 10 min), pokud máte pancettu, tak jí dejte ještě chvilku před zeleninou. (Trocha bílého vína přibližně v polovině času neuškodí.) Po osmažení zeleninového základu (říká se mu soffritto a právě on tvoří tu geniální chuť) přidáte na kostky nakrájenou cuketu, brambory a fazole, stejně jako několik snítek tymiánu, zalijete vodou a přivedete k varu. Vaříte asi dvacet minut, pak přidáte krájená rajčata, sůl a pepř, případně špetku chilli. Vaříte dalších přibližně dvacet minut nebo prostě dokud není všechno dokonale měkké, přidáte lžíci olivového oleje a necháte půl hodiny odpočinout. Polévka se podává posypaná strouhaným parmazánem, s toastem nebo jen tak. Buon appetito!

V Miláně se prý také často veřejně tančí – na náměstích, v parcích, alespoň podle Manuela. Vždycky si na tohle vzpomenu, když si pouštím soundtrack Vladimira Cosmy k filmu Tančírna (v originále Le Bal), který jsem si právě tam v Massive Music Store kupoval. Film je tedy spíš francouzský než italský, ale stojí za to. Ettore Scola ho natočil úplně beze slov, odehrává se v jedné předměstské tančírně během téměř padesáti let a připomíná různé historické momenty. Osazenstvo mění návyky, kostýmy, chování i taneční styly, ale charaktery jednotlivých postav zůstávají stejné. Co mi to sakra jenom připomíná?