Šejkr na doma: Revival

„Čerstvý koriandr? V neděli ve Vrchlabí? Jako vážně?“ Nenapadlo mě, kolik starostí některým z vás přidělá pozdní zveřejnění receptu na neděli. Doufám, že se Jiří a třeba někteří další k včerejšímu receptu dostanete, až budete mít voňavý svazek čerstvého koriandru po ruce. A že to bude brzy. Rád bych poděkoval za všechny vaše reakce na Šejkr na doma, kterých je překvapivě hodně. Dělá mi to samozřejmě radost a co si budeme povídat, kdybyste to nečetli a nepsali, už možná dávno nepíšu.

V posledních dnech jsem se hned s několika lidmi bavil o zavřených hranicích, o tom, jak mi to vadí. Respektive takhle – to, že člověk nemůže jet, je věc, se kterou se dnes moc dělat nedá, to je jasné. Třeba proto, že valná většina států má ty hranice zavřené také, byť jen směrem dovnitř. Ale pocit, že i kdyby nás nakrásně do nějakého jiného státu pustili, stejně republiku opustit nemůžeme, to je úplně něco jiného. Uznávám, že rozdíl je spíše filozofický než praktický, stejně jako že jde o nechtěný revival dávných pocitů, ale upřímně řečeno mi to vadí stále víc. Stejně jako to, že je to spoustě lidem jedno. Rozdílná vyjádření politiků a dalších členů krizového štábu v tomto duchu samozřejmě nepomáhají – přihřívání marketingové polívky neustává, jako by měl být vítězem ten, kdo první pustí rodinky do Chorvatska. „Čeho všeho bychom se vzdali výměnou za jistotu ‚nenákazy‘?“ píše ve skvělém textu v aktuálním Respektu šéfredaktor Erik Tabery a mluví mi z duše. Nikdo nezpochybňuje nebezpečnost viru, ale nemusíme hned se vším souhlasit. Nechat si všechno líbit. V souvislosti s koronavirem se mluví o dopadech zdravotních, finančních i společenských, ale toho, že se z nás stane jakési stádo separovaných ovcí, poslušně a dobrovolně uzavřených v bezpečné ohradě, mě děsí. Nemůžeme si podat ruku ani se obejmout – chráníme se, v pořádku. Jak daleko je chvíle, kdy obrannou potřebu vystřídá nechuť?

O víkendu mi udělala radost náramně vyvedená virtuální prohlídka retrospektivní výstavy Bedřicha Dlouhého v Galerii Hlavního města Prahy, kterou jsem bohužel nestihl, a tak jsem jejími sály brouzdal alespoň z bezpečí strašnického paneláku. Tenhle katalog musím mít. V záplavě domácích streamovaných debat a přenosů možná trochu zapadla aktivita Tima Burgesse (The Charlatans), který se už nějakou dobu věnuje (místo proma vlastního nového alba) společnému poslechu jím vybraných desek, které pak na Twitteru spolu s dalšími fanoušky komentuje. Pravidelně aktualizovaný program najdete zde, dnes přijde na řadu, kromě povedené desky Before Today od Ariela Pinka, také Rum, Sodomy & The Lash, naprostá klasika The Pogues. Snad ten vinyl doma najdu.