Šejkr na doma: Režie David Lynch

Nebojte, tenhle sloupek nebude o Davidu Lynchovi. Přestože jsem si nedávno koupil jeho memoáry Room to Dream, ke kterým jsem se samozřejmě ještě nedostal. Brzy. Známého režiséra zmiňuji hlavně díky aktuálnímu memu znázorňujícímu dnešní dobu, který mě, narozdíl od drtivé většiny ostatních, skutečně pobavil. Možná jste viděli také – fotografie slunečného dne v upraveném městečku, nikde nikdo a k tomu titulek: Directed by David Lynch. Dokonalé a výstižné. Přesně takhle vypadá výhled z mého okna směrem k Edenu, a ano, dost možná přesně takhle vypadá náš dnešní svět. Miluju slunce a léto, tak proč se mi nechce ven?

Ráno mě zaskočila informace o tom, že v londýnské nemocnici leží nakažená Marianne Faithfull. Tuhle dámu sleduji už nějakou dobu, v posledních letech vydává jednu skvělou desku za druhou, navíc toho ve svém poměrně pohnutém životě vydržela tolik, že… Pouštím si (zatím) poslední album Negative Capability a říkám si, že tolik ironie si snad ani nezasloužila, název desky najednou vyznívá úplně jinak. Ale v té nahrávce je tolik síly a entuziasmu, že mě to zase brzy přejde. Přichází čas pro drsnou Broken English, nedostižnou Strange Weather a po letech vytahuji i Dangerous Acquaintances, i když ta není žádný zázrak. Nakonec ještě Give My Love to London, tady poprvé došlo na kongeniální spojení s Ellisovými houslemi a právě on posílá na Twitteru možná nejvíc síly ze všech. Nádherná verze Going Home od Leonarda Cohena. Uff.

Marianne Faithfull se v mé bublině objevila minulý týden hned několikrát, v dalším memu, možná se na ně začnu na stará kolena specializovat. Fotka ze šedesátých let, na které Faithfull sedí mezi Alainem Delonem a svým tehdejším partnerem Mickem Jaggerem, je zábavná i bez vtipné poznámky o tom, jaké to je, když chodíš s Jaggerem a vedle tebe sedí Delon. Díky Marianne si znovu připomenu i Oxbow, kterým kdysi hostovala ve dvou skladbách na zapadlé desce Serenade in Red. Nedá se nic dělat, přichází čas aplikovat The Black Thin Duke, desku, kterou jsem před čtyřmi lety poslouchal snad denně. Konečně už si musím nechat zarámovat plakát, který mi starší pánové podepsali tehdy ve Futuru. No jo, ale kde vlastně. Oxbow mi připomněl taky Yves Tumor, už teď vím, že jeho desku Heaven to a Tortured Mind, která vyšla v pátek, si budu pouštět celý rok. Zase se mi to nějak divně zamotává… A pak že to nebude o Lynchovi, kdo jiný je tady specialista na to, co se děje pod upraveným zevnějškem. Divné počasí, divná doba. Musím ven.