Šejkr na doma: „Všechnu moc imaginaci.“

Víkendový volnější režim neznamená, že si ničeho nevšímáme. Zvlášť příkladů od těch, které bychom měli následovat. Příběh o tom, jak policie musela napomenout nudisty, kteří si k opalování u rybníka nevzali roušku, je stejně úsměvný jako bizarní (pořád se nemůžu zbavit myšlenky, jaké to asi je vyznávat nudismus v době, kdy by mělo být skoro všechno zakryté). O mnoho méně většinu národa pobavilo nachytání pana skoro nejvyššího, který si pod volně visící roušku strkal zmrzlinu a ještě vyprávěl, že tohle je povolené. Někteří jsou si rovnější. Ovšem to, co se odehrálo večer na Twitteru, překonalo jakákoli očekávání, v podobných případech představivost selhává. Oběma aktérům radí v povedeném komentáři Jindřich Šídlo, do černého. Jak dělat politiku ve stavu nouze. Fuj.

Mnohem zajímavější je projekt Arts & Culture, na který si ale udělejte čas, protože se z něj odchází velice složitě. Dnešní dopoledne trávím ve společnosti Fridy Kahlo a její zdejší prezentace, která je zpracovaná opravdu náramně. A téměř dvě stovky děl jsou jen začátek. Jasně, online zážitky, ale v tomhle případě mi to vyhovuje. Třeba i díky času a prostoru, který najednou na jednotlivá díla mám. Vybavuji si výstavu Fridy Kahlo, která před nějakou dobou putovala Evropou, já ji zastihl ve Vídni a to bylo peklo. Na zastavení se, trochu soukromí nebo dokonce delší zamyšlení se dalo zapomenout rovnou. O pár let dřív jsem navštívil La Casa de Azul v Coyoacánu v Mexico City, původně dům rodiny Kahlo a dnes její muzeum. Možná je to trochu zkresleno dobou a (často milosrdným) ředěním vzpomínek, ale tam to bylo úplně jinak. Muzeum překvapilo svou skromností, a hlavně klidem, který v něm panoval. Na ten si pamatuji dodnes, stejně jako na tamní kuchyň, která byla dominantou celého domu. Tak tomu bývá v Mexiku často.

V zahradě La Casa del Azul jsem tehdy seděl snad přes hodinu a četl si, za celou dobu kolem mě prošli asi tři lidi. Uklidňovala mě nejen modrá budova, ale celková atmosféra sídla, které ani při pohledu z ulice Londres nevypadá nápadně. Barevné zdivo v Mexiku není ničím výjimečným. Není divu, že toho stvořila tolik, říkal jsem si už tehdy, tady se to muselo vymýšlet… Čas tam ubíhal úplně jinak. Při zmíněném zkoumání na síti to dopadlo podobně, hodina sem, hodina tam, žádná míra. Možná je to unikátním koktejlem surreálna, představivosti a symbolismu – víme, že tam někde realita je, neutíkáme z ní, jen ji trochu upravujeme. Případně si ji rovnou představujeme, jako třeba Vaska z Bernays Propaganda, kteří měli včera zahrát na Žižkovské noci. Jak to dopadlo, víme, to ale neznamená, že by nemohl vzniknout tour report. Bravo. Jakže to říkal Jan Švankmajer?