Šepot v tmách (Papalescu & Venkrbec)

Očekávání mohou být zrádná. Tak jako vás může zmást poetika noci svou chmurnou náladou, klamou i Papalescu a Venkrbec, na novém albu neobvyklou polohou.

Tahle dvojice už léta patří neodmyslitelně k sobě. Společně přivedli k životu fantaskní, elektronický, kraut-experimentální projekt Magnetik i Die Alten Maschinen, sešli se také při mediálně nejprůraznější spolupráci Moimir Papalescu & the Nihilists. Ale to neznamená, že by si nestřihli i jiné věci. Petr Venkrbec představil překrásně kaskádovitý jazz s Pavlem Jakubem Rybou a zapsal se do hlasu undergroundu po boku Psích vojáků, na svém sólovém albu Alone (2007) jazzoval vrtošivě a bez jakýchkoli hranic. To poslední sólovka Moimira Papalescu Electric Soul navnadila na vlnu synth a electronic dance, i když se k těmto stylům zároveň vždy stavěl zády výraznou sofistikovaností a poměrně komplikovaným (byť melodickým) aranžmá. A to je přesně to, co bylo potřeba zkrotit, aby byl šepot nebe srozumitelný.

Když začali Papalescu a Venkrbec nahrávat na samotě u Kutné hory pod otevřenou oblohou, stvořili všechno, jen ne krotkou hudbu. Řízně redukovaná elektronika sype agresivní zvuky v razantní kadenci napříč noční krajinou, snaží se vykreslit atmosféru bez sebemenšího patosu. Nedá se říct, jestli se Papalescu drží víc zpátky nebo naopak, s Venkrbcem si totiž sekundují tak vyrovnaně, až je někdy obtížné je od sebe rozeznat. A to i přes to, jak odlišné nástroje mají v rukou.

Venkrbec je hybatelem, zatímco překvapivě statický Papalescu jako by se nechal saxofonem utvářet. Vzájemně se pronikají, jindy doplňují a místy jako by se snažili jeden druhému vyrvat srdce z těla, jsou uvězněni v dualismu freejazzového mihotání a elektronického dusotu. Poštěkávají na sebe ve stejně ponurých tóninách, pod sjednocujícím mystériem. A i když jejich temná noc končí uklidňujícím východem Líného slunce, zbylé minuty cítíte podivně příjemné rozčarovaní. Poetika Šeptajícího nebe je úplně jiná, než jste čekali. Chvíli pozorujete z dálky noční les a posloucháte, jak mu vítr pročesává koruny, po několika linkách saxofonu se probíráte a dopadá na vás jeho tíživá atmosféra, hlasy se ozývají odevšad. Kolem vás je svět temných stromů, švitořících svojí tichou řečí, když jeden vyrostl i na přebalu Pavly Dvorské a dal by se přirovnat ke stylu počítačové hry Samorost.

Vzdáleni blikajícím světlům v ponurých zvucích tmy. Říká se, že šepot je stínem výkřiku. Album Šeptající nebe nad lesem plným hvězd tomu snad nemůže být blíž.