Tradiční plkání o post-bratroorffovském antifestivalu. Tentokráte hodně o magii (místa).
Dark days are here again. Po pár hodinách na loňském, pátém setkání absolvovaném v mlze a následujících týdnech nabývám pocitu, že mne setkání, a festivaly obecně, přestaly zajímat. Prázdnota, temnota, neúplnost. Člověk míní.
Poprvé jsem zbystřil, když se kurátorování lineupu ujal "rodinný přítel" Karel Veselý. Nicméně jsem pro jistotu naplánoval pěší pouť na filipojakubský den. Kostel se tetelil v jarním slunci, liduprázdno bylo katarzní, svět se zdál mimo prostor a čas. Magie. Přijď.
Radikální návrh neoznamovat datum konání neprošel, ale našlo se dost jedinců, co přijalo hru. Pošli Karlovi pohled a Karel ti pošle pohlednici s lineupem. Jinak vše při starém: no budget, no sponsors, no entry, no borders, transparentní účet, privátně komunitní charakter, (ne)viditelná práce organizátorů vykoupená krví a potem. Standard, ale to neznamená, že si toho přestaneme vážit.
Ve čtvrtek to vypadá jak na narozeninách nějaké tety. Lidí tak akorát, zatím, kdo má ruce nohy, staví vojenský stan, vše plyne pomalu. Deštivý pátek mne míjí, ale Karel ochotně sdílí, že při noiseovém nočně-ranním setu Rafanů se otevřely brány všech pekel. A 6 je i číslo bestie.
Viah a The Mond by mohli signalizovat protiklady, ale. O prvních jsem se dozvěděl hodinu předem, překvapilo, jak výborné byly. Budoucí popové hvězdy? Druzí spustili freakjazzové ostří, že i japonští mistři cechu noiseového by měli co dělat. V době srandovních diskuzí o pronikání mainstreamu na alternativní festivaly (viz např. Primavera), říkáme, ať žije barevnost a kreativita.
fotogalerii z festivalu najdete zde
Are you human? ptá se Jakub Adamec. Oceňované Čáry života ("Kruhy smrti"), Jan Boroš je vtipný a roztomilý jako Oldřich Nový v oparu jakéhosi autentického dandyovství ("teď mi pusť tu mlhu"), Annu nelze nemilovat, všeobecně (ne)překvapují. Confirmed.
Z kouzelné čajovny zní nonstop bubnování, z jiné strany tahací harmonika, kytary od věčného ohně, harfový koncert v polích, tenhle festival už není můj. Nejvíc super je pokecat s lidmi, které vidíte jednou za rok, potkat nové, nadějné. I mlsní Pražáci jezdí pravidelně na pár dní válet se do bahna.
Manon meurt spali ve spacácích pod širákem na hliněném poli. Existuje lepší hotel než nebe plné hvězd? Tušilo se o nich, že jim kostel sedne, dvakráte nemohli, do třetice všeho...? Konečně. Zvuk byl plný, nepřervaný, nepřebasovaný. Chuť australského Syrahu. Kapela se vznáší ve světelném mystickém oparu lemovaném klátícími se těly a hlavami. Nanebevzetí Panny Kateřiny. Nanebevzetí nás všech.
Vstupuješ-li do sadu, nechoď s prázdnou, protože odejdeš obdarovaný.
P. S.: Prostor kolem kaple u potoka prý uzdravil řadu nemocných. Nepochybuji.
Rád bych řekl, že jsem to neviděl, ale nebyla by to pravda. Když jsme ve středu večer s Ondřejem Štindlem v patiu žižkovského Atria žertovali, že kde jinde poprava než na stadionu, který se jmenuje po Aztécích, ještě jsme netušili, jaká tragédie se ve čtvrti Coyoacán o pár hodin později odehraje. Ale je třeba to brát z té lepší stránky: začíná mundial. V klidu a bez nervů. Plan seguro.
V neistej kultúrno-spoločenskej situácii prichádzame o priestor, ktorý priniesol angažovanú a náročnú kultúru do regiónu, bojujúceho s gentrifikáciou a tiež výrazným pesimizmom.
Anglický idiom „smoke and mirrors“ označuje klamání, zastírání pravdy nebo kouzelnické triky. Akorát na Slovensku se s nějakou sofistikovanou kamufláží dávno nikdo nezdržuje.
Pokud se chystáte na některou z regionálních projekcí a tápete, co si nenechat ujít, máte tu tradiční výběr filmů, které opravdu stojí za pozornost.
Groningenské Plato plné po strop, koncerty v record storech jsou samozřejmě fajn, ale je to disciplína sama pro sebe. A rozezpívávat publikum uvnitř?
Hudba, která se nedá ignorovat, hudba, která mění pravidla hry.