Slovácká epopej III. – Kontemplace i bestialita

Stranou vyšlapaných festivalových cest, spektákl dalšího dne nabídla nádražní restaurace ve Starém Městě u Uherského Hradiště. Vydá-li se festivalový poutník směrem přes řeku Moravu, může narazit i na místní utajenou sakrální památku, vystavěnou v hrdém postapo slohu beton/sklo. Na první pohled ji nezasvěcený pozorovatel identifikuje jako megalomanský pomník JZD Slušovice, až při pohledu zblízka odhalí svůj skutečný rozměr.

Odpolední projekce sci-fi-noir Smrtihlav (Dark City) je zaplněná. Všichni se chtějí skrýt do mrazivé dystopie, když už ne do jen jemně vychlazeného sálu Slováckého divadla. Film, který ke své škodě až příliš rychle předběhl Matrix, ale styčných ploch s dalšími díly a motivy si nese více. Letos slaví dvacet let existence, a přestože efekty a vizuální stránka mohly zestárnout, koherentní děj a hutná atmosféra ho drží nad vodou. Ponurým vizím dystopického města sekunduje secesní, architektonická melanž, měnící se každou noc v souladu s dějem a původním cyklem příběhu. Vyznění jen občas narušují zbytečnosti, jako například letící sinavá master-race v dlouhých kožených kabátech městem. Pokud bych uměl takzvaně „ladit“ realitu jako oni, udělám to vkusněji.

Dark City je jedním těch filmů, kteří dokáží působit geniálním a poněkud trapným dojmem zároveň. Způsob, jakým je lidská rasa konfrontována s vymírající populací mimozemšťanů, je v mnohém novátorský, ale zároveň se nedokáže vymanit z béčkového odéru, místy možná až přílišné teatrálnosti a hrdiny, na jehož místě vycítili sourozenci Wachowští v Matrixu o rok později správně spíše Keanu Reevese než poněkud toporného Rufuse Sewella.

Krátký prostřih a znovu usedáme do sedadel Slováckého divadla, tentokrát na Andreje Rubleva, Tarkovského epos, historickou fresku, úvahu nad rolí umělce. Během natáčení Rubleva si údajně Tarkovský uvědomil, co je rolí režiséra a jak by on sám k filmu jako médiu chtěl přistupovat. Na pozadí bahno, déšť a sníh, historické události se střídají s malými i většími životními osudy prolínající se z průzkumem zákoutí umělcovi duše a jeho tázání po smyslu pozemského osudu. Výrazných momentů je celá řada, ale z celku utkví síla individuální vůle v extrémních podmínkách ruského středověku a z produkčního hlediska nadchne výprava, která je nejen velkorysá, ale také působivá. Po třech hodinách v horkém letním odpoledni jsem ze sálu sice odcházel značně opocen, ale také s několika náměty na přemýšlení. K němu totiž Tarkovského filmy obecně vyzývají více než dost.

Spanilá jízda ruským středověkem trvala dlouho. Hodně dlouho. Vplynout do děje tak jiného si žádalo svůj čas, ale odměnou bylo skutečně velké vyprávění. Pátrání po fundamentu středověkého světonázoru tak necháme třeba známé Gurevičově knize, zde šlo o živou fresku, kde ale život a tápání umělce sloužilo spíše jako rámec. S naivitou dětského pohledu i oné historické etapy spojovala bezbřehou krutost, upřímnost víry, splín hledání, zároveň zvládala vzbudit pousmání. A také pořád pršelo.

Na programu už zůstal jen snímek Zvrácený (český překlad originální název Irréversible značně deformuje) mistra provokace, extremisty a experimentátora Gaspara Noého. Zvrácený je další z jeho řady filmových jízd, která systematicky pracuje s divákem, který se ocitá v defenzivě, nedokáže odtrhnout pohled od plátna, snímek nechává působit v jeho naturalistické expresivitě, zatímco myšlenky nechává na později. Vizuální, sluchový a veškerý další zážitek nenechává příliš prostoru pro interpretaci během sledování, šok, brutalita, obscénnost a mimo jiné hluboký zvuk, jaký se ozývá během zemětřesení a jež má u diváků vyvolávat pocit značně fyzického nepohodlí. Právě ona systematičnost při práci s divákem po projekci přináší otázku, nakolik je za snímkem možné hledat skutečný požitek anebo se jedná jen o jeden velký experiment. Oboje může být správně.

Myšlenky jsem po zhlédnutí Irréversible nechal na později, ale ve větším počtu nepřišly. Zobrazované výjevy jsou nepopiratelně bestiální, příběh vyprávěn dynamicky a neotřele. Kamera chvíli vytáčí piruety v trajektorii blouznivého hmyzu, v další chirurgicky přesně řeže. Pověstný dunivý zvuk diváka vtlačí do sedačky a sevře útroby. Francouzské reálie noční můry plné toho nejšpinavějšího, na co při procházce noční Paříží chcete i nechcete narazit. Chcete spíše přežít. To se paradoxně divákovi filmu daří vcelku dobře. Přes vše jmenované film zanechává zlou pachuť, šedé myšlenky, ale zůstává spíše experimentem. Posouvat limity neznamená vždy bytostně otřást, šokovat.