Staromódní svěžest Fumaça Preta

Psychedelia's not dead. S ohni i bez nich a pokud možno v garáži. V Holandsku zrozená nonkonformní partička Fumaça Preta na tom usilovně pracuje. Na rozdíl od většiny svých současných bratrů v rauši ale tenhle odkaz neaktualizuje za pomoci moderních technologií, nýbrž s nástrojovým parkem a postupy, jaké mohli klidně používat i jejich předchůdci před půlstoletím. A jejich debutové eponymní album podle toho zní. Při poslechu vyvstává obrázek zarostlých chlápků ve zvonáčích kroutících se pod přívalem omamných tónů i látek na pozadí projekce, v níž se cosi barevně rozpíjí a taví. Přelom šesté a sedmé dekády, Lábusovy Mimikry jako vyšité, jenom posílené o kubánské disidenty. Ale Fumaça Preta nejsou otrocky kopírujícím revivalem. To, co z nich leze, sice velmi plasticky vyvolává ducha doby, ale nikoli konkrétní jména. Je jim vlastní zappovské výtržnictví a chuť spojovat nespojitelné, dokážou přesvědčit, že i s prastarými prostředky se dá dělat nevyčpělá a zábavná muzika.

Prvotním hybatelem je bubeník s portugalsko-venezuelskými kořeny Alex Figueira a jeho latino cítění tvoří výraznou složku. Má ale daleko k santanovské virtuozitě, Figueirovy rytmy se obejdou bez filigránských pentliček, jsou spíš strohé a těkající mezi latinou a funkem. Do toho se zařezává kytara buď hrubě zfuzzovanými riffy a zvukovými chuchvalci, nebo beglajtovými přiznávkami. Stejně významnou roli hrají i zkouřené varhany a neodolatelně staromódní zvukové efekty dodává „dědeček syntezátor“ pana Mooga. Většinu deklamovaných nebo křičených vokálů obstarává sám Figueira, skladby Toda Pessoa, Recitando A Toa nebo Amor Tece Dor ovšem zjemňuje melodický ženský zpěv.

S tímhle „nádobíčkem“ zacházejí Fumaça Preta velmi nápaditě a svobodomyslně. Příkladem může být hned titulní skladba, kterou odstartuje sabbatovsky neotesaný kytarový riff vystřídaný zdeformovaným hlasem podkresleným ujetými pazvuky, to se zvrhne v krátkou a zběsilou punkovou vložku, aby se nakonec skončilo u původního riffu. Další písně už sice takhle schizofrenní nejsou, ale i tak se v nich dějí zajímavé věci. Amor Tece Dor má zpěvností nejblíže k představě hitu, ovšem takové ambice skupina zjevně nemá. Její hudba zaníceně křižuje mezi garážovým pokusnictvím a rytmickým pnutím, mezi psychedelickým kouřmem a racionálním experimentem. Fumaça Preta si hrají i straší, stylové hranice je nezajímají, neobvyklé kombinace naopak vyhledávají.

Kdyby mi někdo tuhle nahrávku podstrčil jako čtyřicet let starý zapomenutý klenot, zbaštil bych to bez známky pochybností. Natolik je její patina věrná. Ale nad průměr by vynikala tehdy jako dnes. Právě díky kapelám jako jsou Fumaça Preta nemůžeme mezi pojmy „retro“ a „nedostatek invence“ klást rovnítko.