


Šejkr #50: Sejde z mysli?
O Praze ožralé, nočních procházkách, porušování zákona i pozoruhodném algoritmu zasutých vzpomínek. Před dnešním vysíláním dalšího Šejkru na Radiu 1.



O Praze ožralé, nočních procházkách, porušování zákona i pozoruhodném algoritmu zasutých vzpomínek. Před dnešním vysíláním dalšího Šejkru na Radiu 1.
Když je ráno hezky, tak je fajn, když není, tak je to nanic. Trochu prvobytně pospolná společnost, ano… O Haně Hegerové, Danu Sartainovi i Radiu 1.



Noční telefonáty moderátorům jsem si pak vybavil, když o podobných zkušenostech plamenně vyprávěla Apačka, která si díky svému unikátnímu tempu vybrala pro pořad Moonshine právě noční směnu.
Mezinárodní den coververzí. Taková blbost. Nejdříve jsem se tomu dost dlouho smál, pak o tom další tři týdny přemýšlel a posledních pár dní neposlouchám nic jinýho.



V následujícím Full Moonu vyjde text, díky kterému jsem se po hodně dlouhé době vrátil k Hüsker Dü, a u Grinderman mám zase pocit, že jsem je pořádně pochopil až letos.



Po půlhodinovém telefonátu s Brendonem z The Kill Devil Hills jsem chtěl psát o tom, jak se bojí o svoji hippie sestru... Poslední Šejkr na doma je tu.



Gejzír vtipu a humorných situací – načala to Kateřina Konečná plamennou obhajobou maršála, který přišel o pomník, pak jsme viděli rozhořčeného Bohumila Pečínku a celé to završil Barťák.



„Tepláky jsou nové džíny.“ Někdy není jednoduché udržet si zdravý rozum, při sledování novinových titulků v poslední době je to ještě o poznání těžší.



Chybí mi kavárny. Možná víc než co jiného. Chybí mi jejich atmosféra, podivným způsobem kombinující ruch a klid, stejně jako možnost ji sdílet.



Dnes to trochu odlehčíme filmovými tipy. Máme neděli a lenošení u obrazovky se prostě nabízí.
Bylo to 23. února roku 1995. Polovina devadesátých let nebylo moje úplně nejlepší období, moc jsem toho nedělal a to, co jsem dělal, mě moc nebavilo.



Aktivity elit připomínají čím dál více scénu z Limonádového Joe: „Pal! Nepal! Pal! Nepal!“ Švejk se může jít klouzat a všechny další parodie také.



Záplava podivných zpráv zafungovala a ve chvíli, kdy Václav Klaus vyzývá k revoluci, už nezbývá než konstatovat, že situace se stává zcela surreálnou.



Včera to byly čtyři roky. Pamatuji si ten podvečer docela dobře, zdržel jsem se v kanclu a ve chvíli, kdy jsem téměř na odchodu, pípl další mail: Umřel Prince.



Aniž bych chtěl situaci zlehčovat, mohla by to být docela dobrá hra: Který koncert navštívíte jako první?



V posledních dnech jsem se hned s několika lidmi bavil o zavřených hranicích, o tom, jak mi to vadí.



Zítra bude velký den. Alespoň v našem světě. Spouštíme předprodej kompilace FULL MOON 10, která vznikla u příležitosti desátého výročí Full Moonu, dělali jsme na ní rok.
Při sledování online debaty šéfů velkých českých festivalů mi došlo, že je pěkné, že se jim daří na příští roky potvrzovat kapely domluvené už na letošek a že jim to přeju, ale...



Není žádné tajemství, že jsme s Katarínou kamarádi, baví nás podobné věci a smějeme se stejným vtipům. Rozumíme si.



Včera odpoledne jsem viděl Kevina Morbyho v béžovém županu, jak cvičí s nunčakama. Na nějaké sociální síti. Jasně, každý dnes dělá, co umí, ale tohle mi tedy vysvětlete.
Festivalů si letos moc neužijeme. Hlavně těch větších, se zahraničními skupinami. Obecně nás čeká takový lokální rok, řečeno s nadsázkou. Je to špatně?



Zeke Emanuel, ředitel Healthcare Transformation Institute, předpokládá návrat festivalů, konferencí a větších akcí nejdříve na podzim 2021. Cože? A co na to David Lynch?



Člověk míní, osud mění. O tom, jak jsme neuspořádali zásadní koncerty Rowlanda S. Howarda, Vica Chesnutta a další boží plány.



Dopoledne jsem si poprvé pustil asi jedinou desku Nicka Cavea, kterou jsem nikdy neslyšel. Lovely Creatures, vyprsený ministr kultury a známé a přítulné věci.