Stručný průvodce festivalem Jeden svět 2025

Už desátý rok jsem pevně svázán s organizací Jednoho světa v Plzni. A dekádu před tím jsem byl věrný fanoušek, který se každý rok snažil vidět co nejvíc filmů z festivalové soupisky. Mnohdy jsem při tom zažíval stejný typ rozhodovací paralýzy jako na hudebním festivalu, jenž má několik scén a vaši oblíbenci se překrývají. Pozice dramaturga Jednoho světa mi dává jeden obrovský benefit, mohu vidět všechny filmy. Možná to trochu upravím – musím vidět všechny filmy. Před festivalem, díky tomu se už nemusím rozhodovat. A má to ještě jednu výhodu. Mohu se s vámi podělit o ty, které mě letos v regionální části opravdu zaujaly. (Redakční preview k festivalu Jeden svět najdete v aktuálním Full Moonu #167.)

Pan Nikdo proti Putinovi (režie: David Borenstein, Pavel Talankin, 2025)

Pasha je učitel na základce v zapadlém městečku Karabaš v Čeljabinské oblasti, který má na starosti video archiv školy. Od té doby, co Rusko zaútočilo na Ukrajinu, se věci ve škole mění. A Pasha dělá to, co vždycky, všechno dění na škole natáčí. Například jak učitelé lamentují nad tím, že výsledky jdou dolů díky tomu, že klasickým předmětům ukrajují čas „vlastenecké“ změny vzdělávacího systému. Dělá rozhovory se svými kolegy, kteří adorují figury, jakými byl například Lavrentij Pavlovič Berija, a následně vyhrávají v soutěži o nejlepšího učitele regionu nový byt. Jedinečný pohled na fungování ruské propagandy zevnitř, oceněný zvláštní cenou poroty na festivalu Sundance.

Necítím nic (režie: David Borenstein, 2024)

„Internet mi unesl moje děti,“ je jen jedna z myšlenek barvitého kaleidoskopu z digitálního světa. Najdeme v něm třeba příběh makedonské lékařky, která při studiích protestovala proti šíření dezinformací, a nakonec se nechala zaměstnat ve farmě, která dezinformace tvoří. Borenstein příběhy propojuje, takže na druhé straně zeměkoule vidíme lidi, kteří její články čtou a věří jim. Najdeme tu příběhy trolů, kteří se vyžívají ve vyvolávání konfliktů, i ruských propagandistů, kteří sice vtloukají národovecké ideologie do hlav malých dětí, ale své vlastní se snaží před internetem ochránit, protože si plně uvědomují důsledky vymývaní mozků prostřednictvím TikToku, kterého se aktivně účastní. Fascinující je minipříběh čínské „výrobny“ influencerů, kteří se učí ze svých sledujících vytipovat ty movité, které pak „podojí“. Dokument, který sice nejde do hloubky, ale svojí šíří je nepřekonatelný.

Žádná jiná země (režie: Basel Adra, Yuval Abraham, Rachel Szor, Hamdan Ballal, 2024)

Magnet na různá ocenění, včetně Oscara. Film, ve kterém jsou dva hlavní protagonisté a současně spoluautoři. První je Palestinec a druhý Izraelec a zprostředkovávají nám pohled na situace, kdy izraelská armáda vysidluje palestinské obyvatelstvo z míst, na kterých po generace žijí. Klasický aktivistický snímek se silnou osobní motivací, natolik výmluvný, že nepřipouští debatu o tom, kdo je oběť a kdo agresor. Autentický hlavní hrdina nepřestává bojovat za svá práva, i když tím stále častěji riskuje až příliš mnoho.

Muži mlčí (režie: Duncan Cowles, 2024)

Skotský filmař Duncan Cowles má problém, který je mužům vlastní, a uvědomuje si ho jak na vztahu se svojí přítelkyní, tak s rodiči nebo sourozenci. Jde o vyjadřování emocí. V rámci autobiografického pětiletého časosběru se zabývá upřímností k sobě samému, traumaty a pocity, které řeší i s dalšími muži, a zachovává si při tom nadhled a specifickou nemotornou lehkost. Na první pohled nenápadný snímek, nicméně naléhavý tím, jak dlouho o něm budete přemýšlet.

Odstíny Iráku (režie: Léonard Cohen, 2024)

Dokument jedinečný formou – animovaný, navíc osobitým způsobem. Irácko-francouzský novinář Feurat Alani se ocitá na pohřbu svého otce a začíná vzpomínat na jeho a svůj život. Do osobních linek silně promlouvají události, které utvářely moderní historii země, ať už to byl příchod Saddáma Husajna, amerických vojsk nebo Islámského státu. Životopis, který funguje i jako učebnice dějepisu Iráku. Osobní linky se tu napřímo protínají s profesionálně novinářskými a ty narážejí do událostí, které formovaly poslední dekády v zemi. Vizuálně originální, informačně natřískaný film.

Zurawski proti státu Texas (režie: Maisie Crow, Abbie Perrault, 2024)

Osud skupiny žen, které žalují stát kvůli lokálním zákonům. Ty stanoví přísné tresty za nezákonné ukončení těhotenství a zároveň obsahují vágní definice situací, kdy to možné je. Důsledkem je, že lékaři a lékařky váhají a čekají s provedením interrupce do chvíle, kdy plodu nebije srdce a kdy zároveň může být pro matku pozdě. Podobně jako v sousedním Polsku, i v USA a konkrétně v Texasu tento přístup způsobil úmrtí žen, zdravotní komplikace nebo neplodnost. Ne všude na světě a ne pro každého platí, že svoboda či právo jednoho končí tam, kde začíná svoboda či právo druhého.

Vyrobeno v Etiopii (režie: Max Duncan, Xinyan Yu, 2024)

O tom, že Čína masivně působí v afrických státech, se hodně mluví, ale kdo si pod tím představí něco konkrétního? V rámci několikaletého časosběru se vydáváme do etiopského města Dukem, ve kterém je postavena obrovská průmyslová zóna pro více než stovku čínských firem. Čtyři roky, pokrývající i covidové období, sledujeme tři ženy. Čínskou manažerku, jednu z dělnic a farmářku, jejíž obživa je závislá na půdě, kterou komplex pozvolna konzumuje. Vedle vtipných situací, které vznikají ze srážky diametrálně rozdílných mindsetů, je zřejmé, že Čína pěstuje novodobé otroctví.

Tatami (režie: Guy Nattiv, Zar Amir Ebrahimi, 2023)

Na závěr nedokument. Filmy ze sportovního prostředí mě nikdy nebraly, ale tohle je něco jiného. Za gruzínským černobílým dramatem stojí nesourodý režisérský tandem Guy Nattiv a Zar Amir Ebrahimi, první z Tel Avivu, druhá z Teheránu. Dohromady natočili strhující snímek z ženského mistrovství světa v judu, v jehož průběhu začnou íránskou sportovkyni vydírat lidé oddaní režimu. Jednoduchý příběh dokázali tvůrci vyždímat do poslední kapky a vytvořili hutný a mrazivý thriller, který si z Benátek odnesl cenu za nejlepší film.