V New Yorku #2: Sundejte si trička!

Open mic večery jsou v New Yorku celkem běžné, jako víceméně všude v USA. Řada známých muzikantů na „otevřených mikrofonech“ začínala a ještě delší řada stále čeká. Říká se, že je to pro hudebníka dobrá průprava, že si vyzkouší svůj materiál před publikem, nemusí si předem domlouvat žádné oficiální vystoupení a třeba si ho všimne někdo důležitý, protože legenda přesyceného světa umění praví, že open mic večery obráží producenti, manažeři a všemožní hledači talentů. V průvodcích pro ne-turisty a na všemožných diskuzních fórech je běžný konsensus, že open mic večer nemusí nutně znamenat zlo. Jít na open mic je jedna z nejčastějších odpovědí na otázku, co dělat v New Yorku (skoro) zadarmo. Je to ovšem rada s několika výhradami a ta nejběžnější bývá, že nikdo by neměl být tak troufalý, aby si myslel, že má rád stand-up komedii (která je na open mic taky běžně přítomná). Vážně – my, hloupí Evropani, zblblí videi zahraničních profesionálů vtipu, nemáme ani ponětí, co je to amatérská stand-up komedie.

Poučeni moudrými slovy a s naivním odhodláním turisty jsme se rozhodli open mic zažít. Vymyslel jsem si vnitřní motivaci hledače hudebních talentů s touhou nalézt mainstreamem přehlíženého umělce, abych byl u jeho zrodu a abych tomu jeho zrodu zatleskal. Proto jsme vyrazili do podniku jménem Pete’s Candy Store na Lorimer Street ve Williamsburgu, kde měla být striktní pravidla kolem vystupování, což se mi líbilo: například měli mít omezené vystupování komiků, muzikanti směli přednést jen dvě skladby a obě měly být původní. To mě potěšilo, protože jsem nechtěl celý večer poslouchat covery Wonderwall.

Pete’s Candy Store je pohádkově stereotypní podnik. Za barem pracují dva lidé – jeden nic neví a druhý nemá na nic čas, ale čepují pivo za tři dolary a jsou milí. Kolem baru sedí barmanovi kamarádi; ti, co by měli ten večer pracovat, a malý kluk s brooklynskou verzí Monopolů. Open mic probíhá v salonku za toaletami, večerem provází slabě šilhající mladík v žabkách se sklonem k sebeironii a citacím z Heideggera.

Vystupujících bylo nakonec něco přes dvacet. Většinou hráli na kytaru a zpívali omšelé, neoriginální písničky o lásce a o počasí a o lásce jak o počasí, ale několik výjimek ukázalo skutečný talent. Kupodivu to byli lidé, kteří mi už na první pohled připadali zajímaví. Například britský mladík, který těsně po Dni nezávislosti trpěl svým přízvukem – možná nebyl tak dobrý, ale měl v oku jiskru jako kdysi Pete Doherty, takže vyčníval. Smutným zjevem večera byl starší pán, který ještě před vystoupením rozdával svá cédéčka a potom zpíval vysokým zakřiknutým hláskem o kovbojích a o tatínkovi. Celkem se ukázalo asi pět komiků, což nebylo tak hrozné. Od dob Seinfelda se naštěstí něco změnilo a už nestačí vtipy o jídle v letadle; cokoliv s genitáliemi mělo úspěch.

Po mikrofonu jsme měli namířeno na údajně ojedinělou taneční párty Tiki Disco. Probíhala v bývalém továrním komplexu kdesi v Bushwicku, což je ještě kousek na východ od Williamsburgu. Tiki Disco pořádá několik DJů (Andy Pry, Eli Escobar a Lloydski), kteří se svou podivnou taneční párty cestují po zajímavých a málo známých místech od města k městu. Flushing Avenue, kde akce probíhala, připomíná, že i v Brooklynu jsou ještě místa nenapadnutá bio-organickou free-range new-age horečkou, která pronásleduje vlnu gentrifikace šířící se z Manhattanu. Skladiště, benzínky, graffiti, lidi dohadujou obchody s hašišem v čínském bistru a poblíž pulzuje tovární hala s obrovskou opuštěnou disco koulí. DJ chtěl, aby si všichni sundali tričko. Nikdo si tričko nesundal.