Takových je prostě málo (Explosions in the Sky)

Jsem na místě v pravý čas, jak to mám rád; předkapela právě dohrála, pod pódiem volno, žádný stres. Lidí tak akorát – žádná sold out tlačenka, ani neslušné komorní nezaplněno. Publikum různorodé, rozhlížím se okolo sebe, většinou mile nepozérské – trochu hipstři, trochu indie, většinou Česi, půlka zná kapelu více a stojí tu natěšená, půlka je v klidném zvědavém očekávání. Očima hledám Dušana Neuwertha jako kdysi na Mogwai – dnes asi chybí. Atmosféra je fajn, v sále horko, ale nevadí to.

Když si Munaf (Rayani), Mark (Smith) a Michael (James) společně s hostujícím Carlosem (Torresem) na podiu vyrovnají a odladí pět kytar a dvě baskytary, dochází mi, že to bude velké, sehrané, připravené a epické. A hlavně si opět uvědomuju, jak moc neameričtí tihle dnes-už-ne kluci jsou: nepompézní, nevýstřední, neartistní; na nic si nehrají. Normální, sami sebou, s rodinami, zklidnění. Opak toho, co tvoří a co na koncertech vpalují do hledačů nadčasových zážitků a emocí.

Poprvé jsem je viděl před osmi lety ve Vídni; bylo to fajn, ale čekal jsem tenkrát asi víc: nebyl jsem z toho úplně rozsekán na emoční částice, jak jsem si tenkrát v citově nestabilních časech přál. A pak jsem je viděl letos znovu: koncert v Bristolu, sobota, nebylo co řešit – koupil jsem dva lístky, dvě letenky, noc v hotelu a v dubnu jsme tam spolu jeli. Bylo to parádní: krásný sál Colston Hall, přátelské Banksyho město a koncert velkolepý – zvuk, kapela, publikum, všechno do sebe zapadlo. Ráno jsem je pak potkal po snídani na hotelu – zrovna řešili check out, normální kluci, las turistas, možná jen o něco více zavazadel.

Mám je rád už ze začátku tisíciletí, kdy jsem objevil jejich klíčové Those Who Tell the Truth Shall Die, Those Who Tell the Truth Shall Live Forever (2001) a The Earth Is Not a Cold Dead Place (2003). Stojím v Roxy pár metrů od podia, uprostřed, a o tomhle všem přemýšlím. Je mi fajn. Po deváté přicházejí – a Munaf je slušný a možná i trochu ostýchavý, řekne, že jsou z Texasu, poděkuje všem moc a moc, že přišli...

Poslední album The Wilderness je pro Explosions in the Sky trochu netypické - kratší stopáže, syntetické zvuky, elektronika, ale naživo ty songy fungují dohromady s těmi starými velmi dobře. Nástupy tří kytar a basy jsou vždy drtící, skvěle časované, rány na sonar, zvuk Roxy standard, hlasitost není přepálená. Znám to cvrlikání kytar a distorze, ale tuhle ikonickou věc zpočátku rozezná málokdo. Půl minuty čekání, lehkého vazbení, už vím, že to je ono a že to přijde: Greet Death! Tohle je výbuch a exploze, zvazbená melodie drtí prostor, otvírák z Those Who Tell the Truth Shall Die, Those Who Tell the Truth Shall Live Forever je monstrózní záležitost.

V publiku skvělá atmosféra, nadšení, poctivý poslech. Není to jak v Rudolfinu, tady se tleská mezi větami, nečeká se na konec, který je místy těžké rozeznat, jak se to umně přelévá jedno do druhého, bez ohledu na datum vzniku jednotlivých skladeb. V Bristolu mě odpálila The Birth and Death of the Day a tady jakbysmet: ty tři akordy a pak jak se to nabalí a spustí... to je masakr. Katarze, co nechce končit, pokračuje dál, nabaluje se, vrství. O dvacet minut později si nejsem jistý – slyším správně? Dav tleská, píská, poznává se mnou – nějak se mi nechce věřit, setlisty koncertů jsem nekontroloval, tenkrát ve Vídni ani letos v Bristolu Your Hand in Mine nehráli – ale teď ano!

No a jdeme do závěru, říkám si, dávají do toho opravdu všechno, tohle je koncert, jak má být, devadesát minut, spousta energie, sehranost, celková perfekce. The Only Moment We Were Alone se probrnká a provazbí ke svému závěru, vše ztichne, dvakrát ta krásná melodie téměř akusticky, lidi tleskají, myslí si, že už je konec – a pak totální exploze, poslední dvě minuty a kdybych byl venku, tak bych přísahal, že odlesk té katarze je vidět v mracích, v černém nebi podzimní Prahy, která k půlnoci utichává a dává tak prostor trochu zpomalit, zastavit a přemýšlet.