Taneční na doma: nenech virus zabít svůj groove

Internet se rozpůlil. Buď máme zprávy o průběhu pandemie a nových vládních nařízeních, nebo nejrůznější rady, jak se s nimi vypořádat. Za několik dnů karantény jsem narazila na tolik koronavirových playlistů, že bych je mohla poslouchat do důchodu. Myslím, že tipů na knihy, filmy, livestreamy a jiné aktivity na doma máte ažaž, a kdyby vám náhodou po tom všem ještě zbyla volná chvilka, můžete si ode mě přečíst něco o světě, který se na stránkách Full Moonu zatím moc neobjevoval.

Před několika dny jsem byla na Facebooku přidána do soukromé skupiny s nápadným názvem COVIDance, u něhož se za chvíli objevil i upřesňující podtitulek: „Blues and Fusion Dancers through coronavirus“. Skupina se rychle rozrostla, teď se počet účastníků blíží čtyřem stovkám. Není divu – evropská bluesová taneční komunita je malá, ale velmi těsná, kdykoli v tančírně potkáš někoho nového, je téměř jisté, že na Facebooku máte nejméně pět společných přátel. I v COVIDance jich mám spoustu – známosti z Berlína, Madridu, Paříže, Cardiffu a dalších evropských měst. Členové skupiny sdílí video lekce, pořádají skype tancovačky, hledají pen friends nebo parťáky pro online deskovky. Někdo tam dokonce přidává svoje pracovní outfity, které si kvůli disciplíně obléká každé ráno, i když teď pracuje z domova. V tomto období izolace se pomocí sociálních sítí zoufale snažíme neztratit spojení s ostatními, fanoušci společenského tance jsou ale opatřeními omezujícími pohyb a setkávání zasažení obzvlášť krutě. Jsou v podstatě závislí na častém, otevřeném a blízkém kontaktu s jinými lidmi. Spoustou cizích lidí, kteří často i po jednom tanci přestávají být cizí.

Je to návykové. Jak říká můj známý doktor z Edinburghu, tančírny jsou jako drogy: celou noc, a v případě festivalů i několik nocí za sebou, tančíte s různými lidmi, prožíváte velmi intenzivní emoce a neustále vnímáte a komunikujete. A to jazykem mnohem hlubším a bezprostřednějším než jazyk, kterým běžně mluvíme – jazykem těla. Nabuzení smrští krátkých a výrazných setkání se vracíte z festivalu jako na dojezdu po nádherném tripu. Podobně jsem se cítila po návratu z Valencie pár týdnů zpátky – byla jsem otupělá a bezmocná kvůli nocím beze spánku, ale šťastná. Festival Double Shot se letos konal popáté, a pokud přivřeme oči nad několika typicky španělskými organizačními zmatky, byl dokonalým zážitkem. Ve vile s bohémskými interiéry asi dvacet kilometrů od Valencie se čtyři dny jedla paella s mořskými plody, pilo slušné červené víno a tančilo se do rána na všelijaké blues, downtempo, dubové mixy nebo aktuální písničky FKA twigs a Jamese Blakea. „Dvojitá dávka“ v názvu napovídá, že nejde o klasický monožánrový festival: kromě blues se tady tančí fusion, těžce definovatelná, ale velmi zajímavá disciplína.

Publikum si svoje "dávkování" volilo podle chuti, potřeb a taky dovedností, jelikož fusion dává možnost využít nejrůznější pohybové zkušenosti. Bylo proto zajímavé sledovat některé pravověrné bluesové tanečníky, kteří nevystrkovali nosy z velkého bluesového sálu, jak vážně krokovali v kostýmech na klasické dvanáctitaktové struktury. A naopak, jak těžce open minded fusion publikum s potřpytkovanými obličeji vytvářelo poutavé akrobatické figury nebo v nějakém kosmickém propojení se vlnilo na táhlé basové linky. Jako milovnice pohybové improvizace se spíš cítím doma v tom druhém táboru, kde často opouštíme klasický model lead-follow a podřizujeme pohyb jen pozornému vnímání a citlivé interakci s partnerem. Festival mi ukázal, že střídat sály a jejich odlišné nálady je tím nejlepším řešením, obzvlášť když v hlavním sálu kouzelný americký bluesman Corey Harris odevzdaně hraje svůj syrový delta blues. Stejně jako smyslný fusion, je to vášeň, ale zcela jiného charakteru: niterná, nesnadná, prapůvodní.

Po zpátečním letu z Valencie šlo všechno rychle z kopce: zrušené koncerty, zavřené restaurace, povinné roušky. Teď vzpomínky na desítky skvělých tanců zarámované do osamocení v karanténě působí obzvlášť surreálně. Další festivaly v Amsterdamu, Praze, Paříží se ruší, ale komunita žije a tančí přes obrazovky počítačů. Můžete zkusit například bezplatný kurz blues od mezinárodních učitelů nebo měsíční balboa challenge, kde budete každý den podle videí nacvičovat určité typy kroků nebo zkoušet různé triky.

Pokud je pro vás všechno řečené stejně vzdálené a neuchopitelné jako pro mě ekonomické prognózy dopadu koronaviru na společnost, mám jeden tip. Pusťme si jakoukoliv písničku, která v nás něco vyvolává, postavme se a začněme se hýbat. Pohyb si teď zaslouží naši velkou pozornost, navíc tanec je univerzální, je naším přirozeným stavem, ve kterém propojujeme tělo a emoce. Je jedno, jaké fígly umíte, pokud vůbec. Jak hlásí skupina COVIDance, „don’t let coronavirus stop your groove“. A ten máme všichni.