This is dj ploski (Julek Ploski)

Něco visí ve vzduchu. Rušná Na Poříčí se rozpadá pod náporem skřípajících brzd a nadávajících řidičů, zatímco modrá světla neonu Bílé labutě se odráží od matných oken posilovny. Za nimi jsou vidět neustále se zmenšující a zvětšující tvary postav. Mohli by to být klidně skřítci a obři běhající po mechanických pásech a opakovaně šlapající tři kroky dopředu a tři kroky dozadu po fitness schodech vedoucích k nebeské klenbě.

„Myslíte, že je to tak, že oni nás vidí a my je ne?“ dumáme v pasáži připomínající nekonečnou prázdnou chodbu. Všichni jsme zviklaní podivnou náladou zvláštního dne. Každých pár minut, skoro s mechanickou pravidelností, někdo proběhne kolem nás směrem k Arše. Tam se má konat koncert polského producenta Julka Ploského, který v Praze vystupoval rok a půl zpátky. Tehdy to bylo na benefiční party Cioci Czesi a kolektivu Pink Party ve smíchovských prostorách někdejšího Underdogs, dnes Subzeru, kde ve stejný čas vystupuje Elias Rønnenfelt z dánských Iceage.

V Arše se nejdříve pohroužíme do těžkých syntezátorových hlubin předskokanky Adriány Vánčové alias Adriany Morn (fka timmi). Ta se, obklopená vznášejícími se vrstvenými hlasy, ztrácí za bílou zářící mlhou. Na jejím vystoupení je poznat výsledek pečlivé kontinuální práce, stojí na pozvolném budování intenzity syntezátorů a vokálů. Tentokrát mezi skladbami zaznívají i rytmičtější pasáže, závěr je ale klasickou explozí zvuků, které prudce mizí v éteru.

Některé gigy pořádané v malém sále Archy mají v sobě něco komorního. Dokážou navodit atmosféru blízkosti mezi publikem a vystupujícími, mezi nimiž nestojí žádná výrazná bariéra. Atmosféra před začátkem Julkova setu je tak intimní, že si připadám jak na večerním promítání u kamarádů, kteří se snaží přes všemožný digitální odpad na ploše překlikat k filmu. „Takhle nějak vypadá můj mozek poslední dobou,“ šeptá mi někdo do ucha. Mezitím Julek za aparaturou rozklikává další soubory, ze kterých na projekčním plátně lezou screenshoty Bena Stillera v Zoolanderovi nebo výjevy ze starších videoher jako Enemy Zero. V pozadí zní skladba s masivními dramatickými chóry připomínajícími O Fortunu Carla Orffa.

Okénko přehrávače uprostřed obrazovky se najednou roztáhne, set je především přehlídkou dynamických, rytmických kontrastů nebo změn tempa. Ty se valí stejně eklekticky jako obrazy v projekci prostoupené herní a redditovou estetikou. Na plátně se za doprovodu synkopovaných částí a náhlých tonálních přechodů míhají obrazy liminálních prostorů, kvůli kterým mi znovu vytane na mysl prázdná pasáž Archy. Jako by se zvláštnost dne proměnila v souhru jemných klavírních a smyčcových partií a hardstyleových výbuchů. Ambientní textury, zvedající se z nenápadných tranceových ploch, vnášejí špetku hollywoodské epičnosti.

„This is dj ploski,“ ozývá se v místnosti. Ve tříčtvrťácích a košili skáče za pultem, a před dropem jako by samplem agresivního křiku vzdal poctu Skrillexovi a desátým létům. Set má zvláštně hauntologický rys, který přivolává dětství a dospívání nasáklé hodinami strávenými na paření prohlížečových her a zkoumání divných zákoutí Youtubu. Z pelmelu ponurých, asociativních animací a videí připomínajících ne vždy příjemný – často ale vtipný, ironický – zoom in do podvědomí, se mi v paměti nejvíc usazuje obraz producenta s noťasem na kolenou, kterému někdo do čepice hází drobné a creepypastou inspirované postavy kroužící po nekonečných schodech. Show končí náhle. Než se Ploski vytratí ze sálu, opře se o bedny a s pohledem zarytým do prázdna za doprovodu velkého potlesku nám děkuje. Říká, že to bylo pro něj důležité.

S kámoši se pak bavíme o tom, jakou jsme zažili pubertu. K tématu se vracíme často, asi kvůli potřebě si to v sobě dát do pořádku a uzavřít. S časem je ale těžší o dospívání vést kloudnou řeč a ze vzpomínek zůstávají jen nezařaditelné výjevy s podtónem něčeho děsivého, záblesky zvuků, nesmyslné věty, které působí pořád stejným emočním dojmem. Je to jako roztříštěná mysl uložená na disku starého noťasu schovaného u rodičů na půdě.