Tohle není jen další písničkář (Hozier)

O půl deváté ráno sedím za volantem. Do Prahy se ke konci srpna vrátila tropická vedra, ale potila bych se mnohem míň, kdyby to nebyla moje třetí jízda v životě. Vedle sedí instruktor, kterému, abych se zbavila stresu, vykládám zážitky z koncertu irského zpěváka Hoziera. „Hrál ve Foru Karlín? Zrovna jsem o tom slyšel v rádiu. Nějaká holka tam povídala, že byl krásný a měl hezké vlasy.“ Trochu to vystihuje, proč se občas cítím rozpačitě, když známým o Hozierovi zálibně vyprávím. Může za to i mimořádný úspěch jeho debutového singlu Take Me to Church z roku 2013, který by se v pomyslném žebříčku profláklostí umístil těsně pod hitem Despacito. Kolem Hoziera se potom vytvořila jakási aura dalšího mainstreamového písničkáře, který svými něžnými melodiemi láme přecitlivělá dívčí srdce. Leckoho to od jeho hudby dopředu odrazuje, ale podle mého názoru naprosto zbytečně. Pražský koncert toho byl důkazem.

Ty rozjezdy mi furt nejdou, pořád nervózně šlapu na plyn nebo shazuju spojku. „Musíte pomalu!“ popadesáté opakuje instruktor. Ano, teď bych potřebovala trochu vyrovnanosti, jakou včera demonstroval Andrew Hozier-Byrne. Odzpíval celý koncert s téměř neměnným výrazem ve tváři, upřímně a bez zbytečného povídání. Klidný jako hroznýš, jak by se řeklo u nás v Rusku, přesný opak svého předskokana, písničkáře Davida Keenana. Plavovlasý Ir hrál na velkém pódiu sám a jaksi nemohl zkrotit vlastní překypující charisma. Struny jeho akustické kytary řezaly horký vzduch vyprodaného Fora a všemožné vokální kudrlinky si říkaly o hutnou hudební podporu, bez níž těžce padaly na bzučící dav. Když ho za doprovodu sedmičlenné kapely vystřídal Hozier, Forum naplnila harmonie všemožných zvuků.

fotogalerii z koncertu hledejte tady

Soubor potěšil bohatým ženským zastoupením a okouzlil vizuálně: sličně učesaný a sladěný do černé doplnil zpěváka houslemi, klávesy, perkusemi, basou a samozřejmě zpěvem. Gospelové vícehlasy a rytmy tvoří neodmyslitelnou část Hozierovy tvorby, která ji sytí zvláštní strohostí a vášní zároveň. Když zazní rozvážná Talk z letošní desky, v duchu si říkám „To je ono! Právě za to ho mám ráda – za ty temné polohy, z nichž mrazí v zádech“. Hned následuje jedna starší – From Eden, a já přemýšlím „Ty jeho chvějivé, životaplné melodie miluju taky“. A když zůstane na pódiu skoro sám a bezchybně, v zářivé pavučině světel odehraje zamilovanou baladu Wasteland, Baby!, zůstanu stát okouzlená jemností vlastní něžnému polibku. Hozier je stejně přesvědčivý, ať oslavuje boj za rovnoprávnost, nebo lásku. A do toho bez sebemenšího úsilí sází košaté kytarové vyhrávky.

Přídavek využívá k tomu, aby představil nejen členy kapely, ale i celý tým, včetně fotografky a osvětlovačů. Jednomu z nich pak na jeho pokyn celé Forum zpívá „Happy Birthday“ a nadšeně tleská, zatímco kudrnatý Ir skromně děkuje za skvělou pražskou premiéru. Ne, není to „další písničkář“, je to talentovaný hudebník a skladatel, kterému nejsou cizí nejrůznější citové a vokální polohy. A Take Me to Church není vyprázdněná radiová hitovka, je to melodická balada s fantastickou emoční hloubkou. Když jsem ji slyšela naživo, nebylo sebemenších pochyb.