Továrna na dokumenty: MFDF (počtvrté)

Další den dokumentárního festivalu pokračoval ve všech filmových sekcích. Ty se člení do několika kategorií, z nichž některé jsou soutěžní, jiné ne. Dvě soutěžní pro letošek přibyly. První je kategorie Krátká radost. Pokud namítáte, že tahle už v programu nějakou dobu straší, máte pravdu. Nicméně až od letošního ročníku si i odtud jeden z filmů odnese cenu vítězného snímku. Tou druhou novinkou je přídavek v mezinárodní soutěži o nejlepší světový dokument Opus bonum. Nyní jsou samostatně vyčleněny autorské prvotiny, debut roku se vyhlásí v rámci První radosti.

Nedělním filmům dominovalo hned několik kousků. Žalozpěvy: Černomořská odysea je putováním kolem Černého moře. To by bylo samo o sobě docela provařené téma, kdyby neměl režisér Stanislaw Mucha tak zatraceně dobrý výběr charakterů. Při svém putování po pobřežích všech států, obklopujících toto takřka vnitrozemní moře, si všímá více konkrétních lidí než specifik daného regionu. K těm se konec konců stejně dostává skrze slova lidí, jimž se věnuje. Nenucený a přirozený přístup dávají filmu velice dobrou dynamiku, Žalozpěvy jsou bez hluchých míst a jsou adeptem na jeden z nejlepších filmů (zde příhodně pojmenované) soutěže o nejlepší východoevropský dokument – Mezi moři.

Ming z Harlemu: Jednadvacet pater ve vzduchu se vrací k deset let staré aféře kolem Antoina Yatese, který se nezdráhal žít uprostřed New Yorku v bytě s dospělým bengálským tygrem a dvoumetrovým aligátorem. Veškerou rezignací na bulvárnost případu překvapuje a dlouhými promlkami vybízí diváka k reflexi a snaze navodit bez předsudků atmosféru života zvířat v nezvyklém prostředí. To je pro něj cestou, jak přiblížit Yatesovo rozhodnutí. Tato metoda funguje za předpokladu, že se oprostíte od svazující informovanosti a necháte se unášet tichými pohyby dravců po prázdném bytě. Zdaleka nejzajímavější je však technika natáčení, kdy autor Philip Warnell nechal v zoologické zahradě vystavět přesnou kopii Yateseova bytu, v němž zvířata natáčel.

Česká radost přihodila do ohně pár dalších polínek. František svého druhu Jana Gogoly mladšího dokázal skloubit zajímavý život ornitologa a bývalého bankovního úředníka Františka Krause. Gogola má skvělý nadhled a vtipem eliminoval pocit patosu z Františkovy píle a dobráctví. Film o ptačích budkách a životním poslání ve festivalové atmosféře bodoval naplno.

Což se bohužel nedá říct o Lovu zdar Jaroslava Kratochvíla. Kontaktní dokument plný efektních záběrů je zbytečně omezený. Jako by sám nevěděl, jestli témata nutnosti odstřelů či dilema jíst/nejíst maso chce nebo nechce rozebírat. Neopatrně naťukává vše okolo, schovávaje se za to, že jde o pouhou mozaiku specifických lidí. Několikrát si vypomáhá záběry, jejichž smysl není jasný.

Očekávaný Gottland je různorodou skládačkou, snažící se rozvinout nebo spíš překročit svou slavnější předlohu. Snaha dopsat knihu je sympatická a v některých povídkách (Místo Stalina) vzatá za správný konec. Pietně podaný závěr o smutném projektu Pochodeň 2003 od Kláry Tasovské je naopak zklamáním poté, co ho působivě načala ve svém filmu Půlnoc. Gottland sice opravdu vystupuje z knihy trochu jiným směrem, ale nedaří se mu prolomit auru zbytečnosti. Na rozdíl od knihy trpí nekonzistentností a hlavně vyvolává dojem absence názoru. O tom, jestli je to u dokumentu dobře, se musíte rozhodnout sami. Gottland určitě není špatný film. Jen se zdá, že je více rozporuplný než dobrý.