Úsměvy i zaťaté pěsti aneb Patti Smith ve Foru Karlín

Před deseti lety Patti Smith přehrála v Divadle Archa první album Horses na oslavu čtyřiceti let od vydání. Nyní má klenot rockové rebelie ještě o křížek navíc a jeho neuvěřitelně vitální autorka je zpět, celkem už po osmé. Ve svých osmasedmdesáti letech už se po pódiu pohybuje rozvážněji, pořád ale s ohromnou elegancí, uvolněností i zápalem. Přirozené charisma budí respekt i důvěrnou blízkost, vřelé úsměvy i hněvivě zaťaté pěsti mají stejnou váhu a stmelují sál Fora Karlín. Během prvních písní stačí k dojetí pouhá přítomnost úžasné dámy.

Album Horses nezůstalo opomenuto ani tentokrát, po úvodním reggae Redondo Beach se už ale Smith věnovala dalším etapám své kariéry a v nemalé míře pozoruhodným coverům. Dlouhodobý obdiv a spřízněnost s tvorbou Boba Dylana demonstrovalo zařazení písně Man in the Long Black Coat, nepřekvapila ani pocta countryovému písničkáři Steveu Earleovi v podobě Transcendental Blues. Víc mohlo zaskočit brilantní přepracování devadesátkové klasiky Bullet with Butterfly Wings od The Smashing Pumpkins a velkou neznámou byla skladba Work kanadské soulové zpěvačky Charlotte Day Wilson.

Jinak se Smith přinejmenším na jednu píseň zastavila téměř u každého ze svých řadových alb. Nemohly chybět skladby, o jejichž autorství se zpěvačka dělí s Ivanem Králem, tedy Pissing in a River a Dancing Barefoot. Novější tvorbu připomněly třeba něžná Peaceable Kingdom nebo uhrančivě gradující rekviem Beneath the Southern Cross, během něhož dostala zasloužený prostor doprovodná kapela. V ní najdeme vedle bubeníka Seba Rochforda a dlouholetého souputníka Tonyho Shanahana (baskytara, klávesy i excelentní vokály) také syna Jacksona Smithe, k jehož kytaře se na dvě písně připojil i jeho americký krajan žijící v Praze. Všichni profesionálové každým coulem, ale díky několika drobným kiksům – uvolněný popruh u kytary, neposlušné ovládání kláves, popletený text – koncert žádnou akademickou upjatostí netrpěl. Jak by také mohl, když Patti Smith mimo jiné v sedmdesátých letech spoluvytvářela punkový étos.

Její vřazení do kulturních souřadnic je ale mnohem komplexnější. V souvislosti s písní 1959 připomněla svůj hluboký vztah k beatnikům, v následující Spell přišel na řadu strhující přednes veršů Allena Ginsberga, jehož české souvislosti rovněž nezůstaly bez komentáře. Původním obyvatelům Ameriky i jejímu přírodnímu bohatství, trpícím ignorantstvím současné Trumpovy administrativy, byla věnovaná píseň Ghost Dance, kterou Smith poprvé rozezpívala publikum. To pak stejně vstřícně reagovalo i na Dancing Barefoot a během hitu Because the Night, jehož spoluautorem je Bruce Springsteen a který zakončoval hlavní set, už hala burácela mocným chorálem. To se opakovalo i při ultimátním protestsongu People Have the Power jako přídavku.

Podobné písně se neobejdou bez velkých slov a velkých gest, obojí k Patti Smith jako věčně burcující aktivistce patří. Jenže to, co u jiných může působit přepjatě, má v jejím případě váhu osobního ručení. Slova svoboda, láska, mír pro ni nejsou prázdnými pojmy. Ať už poukazuje na nespravedlnosti světa, vzpomíná na zemřelé nebo se spolu se svými posluchači prostě raduje z hudby, pokaždé je upřímná a důvěryhodná. Protože před nás předstupuje s pokorou a čistým štítem.