V úkrytu zvuku (A Place to Bury Strangers)

16/10/2024
fullmoonzine.cz
fullmoonzine.cz

Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde.

Reklama

Nad Brnem visí půlka měsíce, v Kabinetu múz je plno. Místo žije, dav je rozdělen na části. Jedni jsou venku, druzí rozesazeni u stolů, třetí stojí ve spletitých frontách na pití, šatnu a pásky. Na programovém plakátu vedle jmen A Place to Bury Strangers a Stella Rose stojí červenými písmeny „vyprodáno“. Není se čemu divit, americká skupina je svými hlučnými vystoupeními proslulá, a i Stella Rose, jméno, které je v porovnání s dvaadvacetiletou kapelou méně známé, se lidem v mysli lehce usadí jako dcera Davea Gahana z Depeche Mode.

Netrvá to dlouho a dav se přelívá do sálu. Uvnitř visí kouř a ve tmě z backstage tiše vychází Stella Rose a bez otálení vykopává s burácející perkusí, dunící basou a strohými kytarovými riffy. Na pódiu sama s předem připravenými smyčkami, na některé songy vytahuje kytaru a výstup je to díky své jednoduchosti strhující. Rose zpívá a vystupuje celým tělem a ve chvíli, kdy se dotýká natažených rukou, jako by večer skutečně začal a spadal tenký závoj, za kterým se do té doby schovávala. Podklad je tvrdý, ale o to líp se od něj dá odrážet do míst, kde je lehko, bezstarostně. U posledního songu, Angel, levituju a stojím nad něčím, s čím jsem přišel z venku, co už nepotřebuju.

Následuje pauza, u baru hraje Here She Comes od Slowdive a očekávání graduje. Merch vedle triček, vinylu, cédéček a kazet obsahuje i kytarové pedály značky Death By Audio, založené kapelou, už když začínala. I obal desky jejich nového alba Synthesizer lze použít jako základ pro složení syntezátoru. A Place to Bury Strangers mají jasnou misi, tvořit hluk jakoukoli cestou.

Zakládající člen Oliver Ackermann u kytary, John Fedowitz s basou a Sarah Wilson za bicími. Ozývá se blesk kytarového feedbacku. Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde. Posledních pár sekund nehybného napětí a pak s jednotným úderem začíná hodina a čtvrt zběsilého a nezkrotitelného zvuku. Ackermann s kytarou chodí tam a zpět, jako by měl nástroj vlastní mysl, Fedowitz stojí pevně na svém místě s očima na pedálech, shoegaze. Je těžké přesně určit, kde jeden song končí a druhý začíná, všechno spojuje noise.

Reklama

fotogalerii z koncertu najdete tady

Když skupina hraje, pravidla mizí. Zvuk tupí zuby zhoubným myšlenkám a slouží před nimi jako úkryt. V hlavě už není místo na druhá rozhodnutí, první nápad vyhrává, Ackermann vede příkladem a dělá, co ho napadne – košile přes hlavu, protože poslepu se našlapuje instinktivněji, a kytara nad publikum, aby taky hrálo, protože žádná nota není špatná. Bubnuju na sebe rukama, pár bláznů skáče v opojení ze stage v pokusu o crowdsurfing, daří se jim to až na potřetí.

Reklama

Ackermann práská s kytarou o zem a oběšuje ji na příhradové konstrukci a kapela se vydává do hrobu publika, kde v úzkém kruhu vyrábí rituální sérii divokých a nerozluštitelných improvizací. „I melt into the floor, when you get near.“ Při návratu na pódium je celý sál v rauši. Finálním kouskem je desetiminutová hluková palba, kterou u bubnů řídí Wilson atletickým výkonem. Koncert končí. U sálových dveří slyším stížnosti na bolest uší a jsem vděčný za špunty, bez kterých by neměl A Place to Bury Strangers slyšet nikdo. Je čas se vrátit do relativního ticha.

Tento článek je zdarma. Pořiďte si předplatné a můžete číst všechny naše články.

digital

79 Kč/měsíc
  • Základní digitální přístup, pouze na 1 měsíc
  • Veškerý obsah webu
  • Prémiové články

digital+

83 Kč/měsíc
Navíc oproti digital
  • Veškerý obsah webu bez reklam
  • Unikátní playlisty
  • Podcasty
  • Možnost odemknout 3 texty měsíčně pro ostatní
Možnost kdykoliv zrušit
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama