Válová a Janáček, abstrakce na třetí

fullmoonzine.cz
fullmoonzine.cz

Současně je právě marnost a nevědomost, kde začít a kde skončit, vzrušující. Tlumí racio a vynucuje si takové oddání dílu, které se obejde bez faktického výkladu či pointy.

Reklama

Už ta dvě jména vedle sebe – představitelé 20. století a moderny své doby, nesmrtelní svými inovativními postupy a bezbřehým přínosem pro české kulturní dějiny. Mysl zběsile pracuje dřív, než přejdu práh tzv. kabinetu grafiky, malý sál v mezipatře Domu umění. Tvorba výtvarnice Jitky Válové na motivy skladatele Leoše Janáčka je tu prezentovaná osmi zarámovanými díly a doprovázena pěti hudebními ukázkami.

Jaká radost, že to právě Galerie výtvarného umění Ostrava získala darem cennou sbírku z pozůstalosti Válové. Její aktuální prezentace se koná pod hlavičkou Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka a v poslechové místnosti najdete úryvky nahrané mj. Janáčkovou filharmonií Ostrava. Dokonale zapadající kolečka.

Do sálu vstupuju odhodlaná, současně s trochou obav. Z vyprávění slovutného operního režiséra Roberta Carsena v Artzóně si pořád pamatuju, jak přiléhavě mluvil o Janáčkově tvorbě jako o nesmírně komplexním, koncentrovaném a intenzivním světě. Pojmu jeho hudbu i další vjemy? Budu si nejdřív prohlížet kresby, nebo poslouchat ukázky? Uslyším, co uvidím? Nebo to bude naopak?

Technika lité kresby, se kterou Válová pracovala už v 60. letech, je v této Janáčkovské sérii nejdřív vedená horizontálně – notově. U prvního rámu čtu minimalistický, černý zápis na bílém automaticky jako věty sonáty. U kompozic na barevném podkladě už je stopa mnohem složitější, imaginativní nebo pohádkové pasáže hudby se mění v dramatické a drásavé, stále u nich ale platí zákony partitur. Na obrazech za to vládne chaos a ruka se zásadně vyhýbá pravidelnostem, repetice motivů a pochodovost skladeb se sem nepropisuje.

Reklama

K poslechu jsou Sinfonietta, Putování dušičky, Listy důvěrné, Taras Bulba a hned u vstupu Kreutzer Sonata. A jak ženou vpřed smyčce v sonátě, tak rychle běžím očima i já po linkách zápisu, ale i při druhém kolečku kolem sálku je má snaha o uchopení spojení, jak jej možná Válová zamýšlela, marná. Současně je právě marnost a nevědomost, kde začít a kde skončit, vzrušující. Tlumí racio a vynucuje si takové oddání dílu, které se obejde bez faktického výkladu či pointy. Je to omamný pocit, po návratu domů přesto hned dohledávám.

Leoš Janáček jednou řekl: „Žasnu nad tisícerými a tisícerými zjevy rytmů světů světelného, barevného, zvukového i hmatového a mládne můj tón věčným rytmickým mládím věčně mladé přírody.” Ano, to rytmus, rytmus je tím klíčem. V rozhovoru Českého rozhlasu o vystavených kresbách to Jitka Válová jednoznačně vysvětluje: „To nejde, abych zaznamenala celou skladbu, to je vyloučený. … Jen když na mě něco silně zapůsobí, tak udělám, co ve mně zůstalo.”

Reklama

Hudební nadání Jitka Válová dle vlastních slov neměla, ale ve stejném rozhovoru říká, že se během lekcí v dětství „aspoň naučila poslouchat”. Pokud se chcete naučit totéž, nebo prostě jen lépe pochopit Janáčkův komplexní svět, můžete zkusit online průvodce od Nadace Leoše Janáčka.

Tento článek je zdarma. Pořiďte si předplatné a můžete číst všechny naše články.

digital

79 Kč/měsíc
  • Základní digitální přístup, pouze na 1 měsíc
  • Veškerý obsah webu
  • Prémiové články

digital+

83 Kč/měsíc
Navíc oproti digital
  • Veškerý obsah webu bez reklam
  • Unikátní playlisty
  • Podcasty
  • Možnost odemknout 3 texty měsíčně pro ostatní
Možnost kdykoliv zrušit
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama