Veni Vidi Video #4: Zahraj to znovu, Quentine!

Určitě už se vám to taky stalo. Koukáte na plátno, promítačka přede a v tom se přistihnete podupávajíc v rytmu zvukové stopy. Hudba je duší filmu a málokdo to ví líp než Quentin Tarantino, jehož snímky prosluly nejen břitkými dialogy a černočerným humorem, ale i pěstěným citem pro výběr dokonalé hudební kulisy. Tak dlouho se někdejší maniak z videopůjčovny v bazarech prohraboval tunami kuriozit i zapomenuté klasiky, až se pro něj hodiny strávené ve společnosti jeho početné vinylové sbírky staly nejen vyhledávanou kratochvílí, ale i způsobem, jak pro své kultovní bijáky najít rytmus a vdechnout jim život. Namísto orchestrálních kompozic dlouhá léta preferoval prachem zapadané skvosty z dob dávno minulých. Ať už se zhlédl v sedmdesátkových slaďácích či našlapaném surf rocku, pokaždé z toho vzešla natolik uchvacující souhra hudby a obrazu, že nad ní dodnes žasnou milióny fandů z celého světa.

George Baker Selection – Little Green Bag

Loudavá chůze ve slow motionu, drsný ksichty, černý kvádra, černý brejle a hravá basa přesně do kroku. Gauneři vznikali na koleně s rozpočtem osekaným na kost, úvodní titulky Tarantinova debutu jsou však důkazem, že kdo umí, dokáže zázraky i za pár šupů. “Kdepak náhoda. Správný otvírák často hledám už ve chvíli, kdy teprve přemýšlím o příběhu.” Vzpomínáte na Misirlou, kytarovou smršť Dicka Dalea, která v nejlepším utne prolog s přepadením restaurace a po přeladění rádia násilně přejde v Jungle Boogie od Kool & The Gang? Novodobá klasika Pulp Fiction je podobnými momenty našlapaná až po střechu...

Chuck Berry – You Never Can Tell

...a řada scén vešla do dějin právě díky Tarantinovu šestému smyslu pro svéhlavé hudební estétství, v jehož důsledku jsou dnes některé okamžiky neodvratně strostlé s tóny té které melodie. Jen stěží můžete poslouchat Girl, You´ll Be a Woman Soon od Neila Diamonda, resp. Urge Overkill a nemyslet přitom na vláčnou Miu v baloňáku. Totéž v bledě modrém platí pro taneční soutěž u Mazaného Králíčka. Stačí aby rock´n´rollová legenda pohladila struny své gibsonky a máte před očima twistující hvězdu Pomády Johna Travoltu po boku stylově rozdováděné Umy Thurman.

Bobby Womack – Accros 110th Street

Šelma Jackie Brown ve svém přirozeném prostředí letištní haly a další působivé intro, které vtáhne na první dobrou. V kompozici jednotlivých záběrů leckdo rozpozná scénickou podobnost s Nicholsovým Absolventem. Cestu Dustina Hoffmana však umně podbarvovala melancholie skladby The Sound of Silence od Simona s Garfunklem, zatímco Pam Grier si vykračuje v rytmu soulové pecky Bobbyho Womacka. Stejný postup, různé ingredience. Práce s náladou radost pohledět.

Santa Esmeralda – Don't Let Me Be Misunderstood

Zkřížené katany, ječící trumpety a čerstvou krví zbrocená sněhová pokrývka. V závěru první části surového opusu Kill Bill se naplno urvala ze řetězu režisérova vášeň pro kung-fu a spaghetti westerny. Ikonický souboj Nevěsty s nelítostnou O-Ren Ishii v zasněžené japonské zahradě však vzývaný tvůrce překvapivě podbarvil taneční verzí klasické balady z repertoáru Niny Simon. S tou si v polovině šedesátých let pohráli už kytaroví The Animals, vyslanci latinského disca Santa Esmeralda přidali o dekádu později pozvolný nástup v rytmu ohnivého flamenca. Tarantino vrátil temperamentnímu hitu popularitu v roce 2003, když s jeho pomocí vygradoval finále svého krvavého baletu.

Dave Dee, Dozy, Beaky, Mick & Tich - Hold Tight

Grindhouse, společný projekt Tarantina s Robertem Rodriguezem věnovaný brakové produkci z olezlých biografů sice u diváků nebodoval tolik, jak jeho stvořitelé spiklenecky doufali, na půvabu mu to ale nikterak neubírá. V dost možná nejzdařilejší scéně s vraždícím kaskadérem a čtyřmi nešťastnicemi došlo na oblíbenou finesu, kdy je brutální výjev z autorádia diegeticky doprovázen rozjuchanou vypalovačkou plnou rytmického veselí. Bonusem je pak krátká přednáška o Petu Townshendovi, milimetrové načasování a tři opakovačky využívající různých úhlů kamery.

David Bowie – Cat People

Tarantina dlouho štvalo, že tak parádní kousek z pera slovutného Davida Bowieho skončil jen v závěrečných titulcích Schraderova erotického hororu Kočičí lidé. Když po letech vybíral hudbu pro své pojetí života v nacisty okupované Francii, naskočil mu polozapomenutý kus v jeho pomyslném jukeboxu, načež kolem něj vystavěl jednu z vrcholných scén celého filmu. Do historického kontextu sice nezapadá, k nemilosrdné pomstě Shosanny Dreyfus ale sedí náramně.

Morricone?

Trvalo to, ale nakonec se ke svým oblíbeným westernům Quentin dokopal. A pokud šlo o hudbu, dlouho přicházelo v úvahu jediné jméno, a to nikdo menší než slavný Ennio Morricone, jehož práci Tarantino léta bezvýhradně obdivuje. S Djangem to ještě nevyšlo (na soundrack se krom jiného dostalo jen pár Morriconeho starších kousků), pro letošní novinku Osm Hrozných už ale svého nejoblíbenějšího skladatele přecejen ukecal a na první poslech to vypadá, že jej vůbec nešetřil. Máme se na co těšit...