Viděno ve Varech: Alexander Veliký v novém?

Uznávaný režisér Oliver Stone (JFK, The Doors) přemohl své trápení a opět usedl do střižny. V rámci evropské premiéry předvedl definitivní sestřih srdeční záležitosti, historického filmu Alexander Veliký.

Neobyčejně oblíbená vlna prodloužených verzí filmu, finálních a jiných sestřihů má v podstatě dva důvody. Producenti rádi oživují své investice a v době domácích kin se snaží vydělávat ještě dlouho poté, co film definitivně opustí běžnou kinodistribuci. Tím druhým důvodem může být režisérův osobní boj s démony, snaha představit dílo v podobě, která se nejvíc blíží původnímu uměleckému záměru. Povedlo se to Ridleymu Scottovi s temnou sci-fi Blade Runner (1982), později pak s historickým snímkem Království nebeské (2005). Stejné důvody přiměly Olivera Stonea k tomu, aby předvedl další, v pořadí čtvrtou verzi Alexandra Velikého (2004). Na karlovarském festivalu osobně uvedl více jak tříhodinový opus, který, dle jeho slov, splňuje všechny původní ambice a představy.

Definitivní sestřih historické fresky je skutečně kolos, jak v dobrém, tak i špatném slova smyslu. Můžeme ho obdivovat pro neobyčejný rozmach, nekompromisní přístup, s nímž Stone vykládá dějiny. Stejně tak ho lze zatracovat kvůli nadbytečnému patosu, řadě vzletných projevů a slov, které ani v nejmenším neposunují děj, pouze glorifikují/relativizují Alexanderovu legendu. Je až zarážející, jak málo objevného materiálu se do novém sestřihu vklínilo. Stone nevypráví lineárně a kvůli tempu začíná velkou bitvou u Gaugamél. Postupně obnažuje Alexanderovu osobnost, jeho vztah s otcem a matkou, mnohem důsledněji rozvíjí nezdolné ambice, ale i problematickou a neohleduplnou tvář dobyvatele, který slepě následuje chiméry. Většina nového materiálu spočívá jen v prodloužení už tak košatých promluv, což si pochopitelně vybírá svou daň. Filmu chybí tah a vyvážené tempo, vystupují teatrální gesta i herecký přednes. Přesto všechno je Alexander Veliký obdivuhodný počin a naprosto rozumím Stoneově fascinaci nejen hlavním hrdinou, ale i dobou a samotným procesem vytváření mýtu.

Trvalo bezmála deset let, než Oliver Stone pochopil strukturu vlastního filmu a nalezl klíč k tomu, jak ho vyprávět. Po letech se mu tak podařilo udělat z „koncentrátu opravdový džus“, jak celý proces vtipně pojmenoval. Středeční projekci Alexandra Velikého vybral osobně, jelikož ho považuje za svůj nejlepší film. Kdyby bylo na mě, sáhl bych po jiných, v mnoha ohledech zajímavějších titulech, ale budiž. Dost možná režisér nachází ve svém hrdinovi kus sebe sama – věčně rozháraný fracek, jehož zarputilost a ctižádostivost mu de facto zaručují věčnost.