Viděno ve Varech: Jen 17 / Jestli umřeš, zabiju tě

Ne každý film z nabídky karlovarského festivalu má to štěstí, že pronikne i do širší distribuce. Francouzský režisér François Ozon se však těší přízni a jeho tvorba je úspěšná jak na řadě festivalů, tak i za jejich pomyslnými hranicemi, v přítmí „běžných“ kinosálů.

Drama Jen 17 je strohou a poněkud chladnou analýzou ženské duše, příběhem sedmnáctileté Isabelle, která se začne živit jako prostitutka a uspokojení hledá v náruči nepoměrně starších mužů. Skoro by se chtělo napsat, že Jen 17 je typickým představitelem festivalového filmu – artikuluje vážné společenské téma, pokouší se být autentický a stylisticky odtažitý. Ozonovi se přitom daří zbavit tezovitosti a zjednodušujících modelů, které se dozajista nabízejí. Nad hrdinkou nevynáší příkré soudy a lze se jen dohadovat, co ve skutečnosti stojí za jejím chováním. Jsou to pocity nudy, zhýčkanost dítěte, které může mít, co si zamane? Uspokojivou odpověď nenajdeme ani ve scénách u psychologa, tím méně za přezíravým, jindy prázdným pohledem hlavní hrdinky. Oporu nelze hledat ani u pokryteckých rodičů, kteří, stejně jako Isabelle, jen lžou a podvádějí. Vrcholem všeho je pomýlená představa o výchově – uděláme si hezký výlet do Londýna, nakoupíme dárky a na vše zapomeneme.

Nejsilnější momenty filmu zacházejí s ironickým tónem, kdy hudba stojí v opozici vůči obrazu, hrdinka s kamennou tváří diskutuje o ceně vlastního těla atd. Zde se Ozon nejvíce přiblížil svému vzoru, Buñuelovu filmu Kráska dne (1967). Vizuální patos za doprovodu romantizující hudby zase odkazuje k Truffautovi a Godardovi, resp. jeho Pohrdání (1963). Strojené, poněkud přeceněné, ale přeci jen důstojné drama. Chtě nechtě, po celou dobu jsem se bavil představami o tom, jak by s touto vyšlechtěnou podívanou zatočil Michael Winterbottom. Jeho neučesaný a špinavý, až nepříjemně autentický styl by cíl zasáhl lépe než Ozonův lesk a chladně vysoustružené kompozice.

Nabídka známých/neznámých festivalových filmů někdy donutí volit naslepo. Jedním z těchto pokusů byl snímek Jestli umřeš, zabiju tě od režiséra iráckého původu Hinera Saleema. Francouz Phillip se v baru seznámí s Kurdem Avdalem. Jejich přátelství však dlouho nevydrží, jelikož Avdal umírá a Phillip se tak musí postarat nejen o tělo svého přítele, ale i nevěstu Sibu. Na scéně se navíc objeví Avdalům fanatický otec a šestice kurdských „mafiánů“.

Francouzská komedie o střetu dvou odlišných kultur (kurdské a francouzské) lavíruje na hraně mezi černou komedií a vážným dramatem. Zároveň je pohledem pozoruhodně trpkým, ale i vtipným, místy absurdním až mystickým. Těžko pohledat film, který by tak úporně těžil z obou rovin. Dílčí scény mají bezmála rozměr a poetiku anarchistických komedií Woodyho Allena, oproti tomu stojí momenty, kdy úsměv trne a divák znenadání pocítí vinu za to, že se před několika málo okamžiky od srdce zasmál. Tam, kde by jiný filmař zbrzdil a velké emoce jen naznačil, nechal odehrát mimo obraz, režisér zlovolně potrápí jak postavu, tak překvapeného diváka. Scéna, v níž se Siba dozvídá o smrti nastávajícího manžela, je ve své délce a expresivitě hereckého projevu více než trýznivá. Všeho všudy odvážné, byť poněkud nevyrovnané a místy zbytečně sentimentální dílo. Každopádně bylo příjemné vidět film, který si tak radikálním způsobem bere na paškál citlivé téma, jakým je disproporce tradice a modernity v islámské kultuře.