Viděno ve Varech: Otravné Pole v Anglii

Partička dezertérů za občanské války vyrazí do pivnice. Z jejich cesty se stane hledání pokladu a později i sestup do samotného pekla. To, že výsledný dojem z filmového večeru ve Velkém sále karlovarského kina bude muset zachraňovat Brian de Palma, nikdo nečekal.

Před projekcí filmu Pole v Anglii zazněla dvě varování:

- film obsahuje stroboskopické obrazy

- jedná se o snímek, jaký jste dozajista ještě neviděli

Velká pravda, i když ony stroboskopické výjevy se zdají jako nejmenší problém. Prapodivné, žánrově i jinak neuchopitelné dílo režiséra Bena Wheatleyho (Seznam smrti) ukončilo promítání soutěžních filmů a bylo důkazem toho, že letošní úroveň soutěžních snímku je opravdu mizivá. Halucinační trip, v němž sebranka vojáků zažívá sestup do pekla, snad ani nemohl být extravagantnější. Jakákoliv logika jde během chvíle stranou, ke slovu se dostává zmatená tříšť výjevů a vykutálených gagů. Divák se chvilku baví, dlouho nudí a po zbytek filmu zažívá jen lhostejnost. Realita a halucinace zfetovaných vojáků zůstávají neodděleny, digitální černobílý obraz začíná být fádní, takže se hromadnému odchodu ze sálu vlastně ani nelze divit.

Zajímavé jsou snad jen ony stroboskopické pasáže, kaleidoskopicky lámaný obraz, který dokáže být na okamžik fascinující. Wheatly si ho možná měl schovat pro nějaký videoklip nebo radikální horor, ale pro tenhle trucovitý, často samoúčelný výkřik ho je škoda. Nevím si s filmem rady, jen netuším, do jaké míry jsem na vině já sám.

OK, chvíli postát venku, pokusit se utřídit myšlenky, zauvažovat nad tím, čeho jsem byl před okamžikem svědkem, a pak se zase vrátit do sálu. De Palmova klasika Zjizvená tvář (1983), k níž napsal scénář Oliver Stone, je zaručený balzám. Na plátně vypadá fantasticky a čas jí rozhodně neubral nic na kráse a zvrhlé přitažlivosti. Může za to nejen představitel hlavní role Al Pacino, který formuje svou postavu jako směs excentrického a nevypočitatelného pomatence, někdy až za hranicí karikatury, ale především Brian De Palma osobně. Jeho dlouhé, mistrně orchestrované záběry přečkaly bariéru času, stejně tak poněkud dřevní, ale hypnotická hudba Giorgia Morodera. Zjizvená tvář stále funguje a nechybělo moc a Pacinovo závěrečné zvolání „I am Tony Montana“ bylo odměněno bouřlivým potleskem diváků.