Vinyl - Rokenrol jak svině? Spíš jak Mirka Spáčilová

Nový seriál HBO Vinyl o hudbě New Yorku 70. let má za sebou první třetinu. Důkladnou recenzi si přečtete po jeho skončení, v dubnovém Full Moonu. Tady jsou první dojmy.

Znal jsem před lety jednu moc roztomilou holku, která měla ve svým dětským pokojíčku plakát Wild Tides. Kdykoliv sem u ní byl, spolehlivě mě rozesmál. Nedávno jsem je poprvý viděl naživo a hele, zase to zafungovalo! Nečekejte hned hejt, jsou to sympatický hoši, určitě to nemyslí špatně a klidně bych je rád viděl znova, ideálně někde v Porubě. Moc hezká kántry selanka – vyléčenej alkoholik přešlapující na místě (co bude proboha dělat ve čtyřiceti?), kytarista, co na pódiu vypadá, jako kdyby si doma oholil nohy a pak šel hrát Guitar Hero, no, bejt dneska nebezpečná rokenrolová kapela prostě není jednoduchý. Přitom ještě na papíře to vypadá ukázkově, Kuba Kaifosz v rozhovorech pilně zmiňuje Lestera Bangse i ? and the Mysterians, co víc chtít?

Vinyl je na tom co do falešných očekávání podobně. Scorsese? Check. Bo Diddley? Johnny Thunders? Bráchové Ashetonové? Zmínka o časopisu Creem? Check. Co by se tak mohlo pokazit?! Bohužel až moc. Především se tu od prvního dílu o rokenrolu víc mluví, než že bychom ho jakkoliv zažívali. Spousta jmen tu zjevně slouží akorát k tomu, aby se větou zmínili a dali se tak odškrtnout z nějakýho vykalkulovanýho seznamu „Věci, které tomu dodají váhu“. Detaily o tom, že publikum New York Dolls tehdy opravdu nevypadalo tak, jak ukazuje seriál, nebo že není úplně běžný, co hlavní hrdina předvádí pokaždý, co si dá čáru, nedělají Vinyl špatným seriálem, ale něco dokreslují. Tváří Vinylu v Čechách (he?) je Karel Buriánek, novináři dostali tu možnost se Karla po premiéře pilotu v Lucerně na cokoliv zeptat. Vůbec nepochybuju o tom, že Karel je na New York před čtyřiceti lety odborník, nicméně nenapadla mě žádná jiná otázka krom toho, co za kondicionér používá... Počkat, zase to pletu, tvář Vinylu, ne Avon Lady! K historickému dokreslení situace teda snad radši text od Richarda Hella.

Ani samotný příběh, který Vinyl vypráví, dojem nezachraňuje. Absolutně mě nezajímá, co se s hlavními postavami stane, jestli jim jejich plány vyjdou, kdo podepíše jakou kapelu, kdo se s kým vyspí nebo rozvede, jestli se ufetujou, jestli je zavřou, je mi to úplně jedno. V jiném aktuálně běžícím seriálu Billions mě to naopak zajímá a to mám nulovou zálibu ve finančním světě, kde se všechno odehrává. Chápu, že většina lidí, co se na Vinyl kouká a kterým se třeba líbí, nezná a ani není zvědavá na nějakýho Richarda Hella nebo Televison a že není jediný důvod, aby show byla jejich pravdivým příběhem. Způsob, jakým je Vinyl ukazuje, má ale dost zvláštní pachuť a jako argument rozhodně neobstojí to, že jde přece o nákladné drama HBO, takže nejde čekat, že se to celý trochu nevyčistí a nepoupraví pro co nejširší publikum. Pořád zůstává zásadní otázka – proč to celý vlastně vzniklo? Aby dostal syn Micka Jaggera roli?

Vinyl po třech dílech ze všeho nejvíc působí jako přeexponovaný pastiš, který si krade, co se mu hodí, ovšem bez toho, aby to pak vůbec uměl správně použít. Vlastně jo, celkem se mi líbila scéna ve druhém díle, které odpouštím i tu třicátou pozérskou zpomalovačku – záchodový sex během koncertu Velvet Underground. Ale i u ní nepochybuju o tom, že pokud máte jenom trochu představivosti, vytvoříte si na tohle vděčný téma o moc živějších obrazů, než co ukáže Vinyl.

Mirka Spáčilová po novinářské projekci zaskřehotala „to mě po Decibelech lásky spravilo chuť!“. No, pokud to budeme brát takhle, tak jasně. Já radši začnu přemejšlet nad tou Porubou, tam by se nějakej ten rokenrol na záchodech snad zažít dal – nebo aspoň dostat přes hubu.

PS.: Vrchol jinak jalového soundtracku:

PPS.: Chcete zábavnější rokenrol? Podívejte se na Cocksucker Blues, Scorpio Rising, Repo Man, Mystery Train, Get Crazy, Wild Angels nebo třeba Faster, Pussycat! Kill! Kill!.