Vycházející hvězda hardcoru a metalcoru z Oldhan County v Kentucky nenabízí žádné kompromisy – žádné čisté vokály, žádné přepálené refrény.
Vycházející hvězda hardcoru a metalcoru z Oldhan County v Kentucky, jejíž zář zastiňuje i mnohá velká jména světové scény. Před rokem dobyli podia mainstreamových festivalů jako Coachella, Bonnaroo nebo Lollapallooza a v srpnu vyrážejí na tour se Slipknot. I přes tyto úspěchy Knocked Loose rozhodně mainstreamu tvář nenastavují, naopak otáčejí se k němu zády – svědčí o tom jejich nová, zatím nejbrutálnější nahrávka You Won't Go Before You're Supposed To. Nenabízí žádné kompromisy – žádné čisté vokály, žádné přepálené refrény.
Tentokrát se nejedná o koncepční desku, ačkoliv by si to určitě zasloužila, jako tomu bylo u EP A Tear in the Fabric of Life (2021), které provádí stupni extrémního smutku po ztrátě milované osoby. Očekávání jsou nebezpečná a – Knocked Loose se jich nebojí. Vzhledem k oznámení, že se na novince objeví temná princezna Poppy (Suffocate) a Chris Motionless z Motionless in White (Slaughterhouse 2), se nešlo ubránit skepticismu. Deska ovšem všechna očekávání předčila, když nabízí sedmadvacet minut krystalického vzteku. Vokalista Bryan Garris předvádí zatím nejlepší výkon, díky jeho vysoce postavenému hlasu znějí texty energičtěji a zoufaleji, což je perfektní kombinace. Jako by byl posluchačovým průvodcem všemi kruhy Danteho Inferna, přičemž charakteristické „Arf Arf“ vystřídalo metalcorové „Bleugh“.
V prvních sekundách se rozezní zvonivé broušení nožů oznamující začátek konce. Zvláštní pocit klidu velmi rychle rozdrtí blast beat a Garrisův řev, přepínám do survival modu. Potřeba odloučení je zhmotněna do skladby Suffocate: „I will dig until I find the fucking root, I suffered because of you…“ Bubeník Kevin Kaine se nebojí experimentovat a předvádí mimořádný reggeatonový breakdown, své přidává taky Poppy a je těžké odpoutat se od myšlenky, že by měla i ve své tvorbě čas od času více zařvat. Suffocate uzavírá bzučení much, které jako by poletovaly nad hnijícím masem – takovými hororovými momenty je celé album naskrz propleteno. Singl Don't Reach For Me se skládá téměř výhradně z breakdownů a i díky chytlavému refrénu, kytarám (Isaac Hale, Nicko Kalderon) a base (Kevin Otten) bude úžasně fungovat naživo. Blinding Faith jde tak trochu ruku v ruce s přebalem. Přímočarý text je silně protináboženský, asi nejstrašidelnější z celé desky. („No promise of heaven will make me march, with my final breath, I deny the church“) Nejvíce překvapuje jak po textové, tak po hudební stránce čtyřminutová Sit & Mourn a s ní vše uzavírají melancholické riffy s prvky blackgazu. Jak těžké je vyrovnat se s koncem života? Možná jednodušší než se vyrovnat s koncem You Won't Go Before You're Supposed To.
Pro hardcorové a metalcorové desky je důležité, aby obsahovaly výrazné a jednoduše zapamatovatelné skladby. Knocked Loose vědí, jak hudbu zpopularizovat, aniž by ztratili identitu. Ať už se jejich jméno dostává mezi celebrity, zůstávají nekompromisní, začali vlastní revoluci a vědí přesně, kam patří.
Pozvi ma, nepridem vpadá pod rukama Robina Galii přímo do smířeného povzdechu nad bullshitem „povinných“ společenských akcí přetékajících sociálním kapitálem a trapnými small talky. Sedmá řadovka nachází Katarzii zavřenou doma a snící o utopii, snad i spokojenou, zároveň ale stále pochybující a pozorující pokřivené dění za záclonami.
Režisérka staví své přímořské drama především na atmosféře. Neviditelná kamera téměř dokumentárně vplouvá do rodinných setkání, zatímco radost z větru ve vlasech a vůně soli postupně narušují pochyby. Divák rodinná tajemství odkrývá společně s Marinou.
Pebble Seven ve spolupráci s producentem a experimentátorem Oliverem Torrem nahrála desku, na které se vydala rozplétat vlastní mikrosvět mezilidských vztahů, vrací se k pocitům a očekáváním, které v ní vyvolaly, ve snaze najít cestu k ostatním i sobě samé.
Deska svým názvem odkazuje na hadí energii kundaliní proudící páteří a tisková zpráva hovoří o hudební cestě přijetí, růstu a transformace. Nenechme se všeobecně nadužívanými ezoterickými termíny odradit, u Havelky se nejedná o prázdné floskule.
Režisér chápe zneužití moci jako něco, co nevzniká jedním rozhodnutím, ale pomalu a nenápadně, a v tom je nejblíž současnosti. Zlo nevstupuje na scénu dramaticky, ale plíživě.
Stylizace je velmi specifická, postavy přehnaně karikované, prostředí až groteskně pestré, fyzika a logika příběhu místy připomínají spíš delirium než realitu.