Všichni jednou umřeme (Hrubá hudba)

Beznadějně vyprodaný Kabinet Múz se pomalu plní. Zastoupeny jsou všechny věkové kategorie a ti starší si suverénně berou židle do předních řad. Hned v úvodu se Jiří Hradil omluví za nekomfortní podmínky a rozpaluje publikum originální verzí Slovácké suity.

Na pódiu ve středu září v bílých košilích seskupení Horňácké muziky Petra Mičky, které těsně z obou stran svírá Lesní zvěř. Prvotní rozpaky, které jsou na podiu patrné, se pomalu rozplývají, zvuk si sedá a zdánlivá roztříštěnost a hrubost obou těles mizí, vzniká fúze mezi starou a novou hudbou. Propojování dvou světů bude tématem celého večera.

Temné melodie Lesní zvěře, které tepou progresivním beatem, rozkrajují smyčcové party opatrně, ale sebejistě, a skladba Frank Frank rozpaluje sál. Petr Mička se ujímá slova a uvádí další skladbu, kterou představí v její nejstarší podobě. Sálem se rozezní mohutné mužské vokály „Háj, háj“ a starší diváci si pobrukují s nimi. Pánové na podiu se culí na mladé dívky v prvních řadách, culení pak přeruší krojovaná dáma o berlích v bohatém kroji, která všem bere dech. Anna Šajdlerová, opřená o berle sotva stojí a ruce se jí třesou, zpívá tenkým dojemným hláskem, který jako by nezestárl. V publiku je cítit obdiv a nostalgie.

Dnes večer propojujeme kořeny a dáváme jim možnost znovu růst, pokoušíme to staré a dáváme tomu „nový kroj“. Když Šajdlerová dohledá svého Janíčka, nastoupí opět Mička: „Tak jsme vám ju po tom úraze rozhýbali!“ a intimní atmosféra zmizí s krojovanou dámou v zákulisí. Mička zahuláká do publika, jestli je přítomen pan Smutný. Lidé se rozesmějí a po chvíli na podium vstupuje rozesmátý a rozhodně ne smutný pán v letech, který si po cestě nejspíš odřel obočí, které krvácí. Smutný ničeho nedbá a spustí od podlahy o starém vdovci.

Fotogalerii z koncertu najdete zde

Téma smrti proplouvá jako leitmotiv celým večerem a nelze si nevšimnout, že starší generace si o ní zpívá s úsměvem na rtech, kdežto ti mladší téma prožívají s větší vážností. Lehce pohřebním dojmem vyznívá ve varhanním podání i skladba Kebys była katolíčka. Velmi dobře pak funguje spojení starého a mladého přístupu ve skladbě, kterou Hradil nazývá „turbovka“, kdy do pulzujícího beatu vplouvají velmi nevtíravě a melancholicky smyčce a skladba graduje přes nu-jazz až do taneční podoby.

To už se na podium vrací stará dáma a z publika se ozývá ženský hlas se slovy: „Já vás milujem!“ Šajdlerová zpívá opět o Janíčkovi a doprovod Lesní zvěře jí překvapivě přirozeně sluší. Když zazpívá „ej bože rozbože, co jsem to porobila“, podtrhnou její něžný výstup silné mužské vokály a člověk má dojem, že zpěvačka skutečně v životě provedla něco špatného.

Modré a červené dvojcédéčko pak přichází pokřtít pálenkou Milan Tesař, který hledá přízviska pro Hrubou hudbu a přes Hrubína se dostává k hrubé mouce, čímž přeje ansámblu, aby byli stále čistí a hrubí. Na závěr zazní píseň Vandrovali hudci a Miloš Rejsek s Jiřím Hradilem se zasněně pustí do zpěvu s Horňáckou muzikou. Koncert uzavírá nečekaný host v podání Jaroslava Rudiše, který svým recitálem, který známe z Kafka bandu, oznamuje, že „já, ty, už nejsme my“.

Sice tu jednou nebudeme, ale s Hrubou hudbou, která ten večer dokázala velmi vkusně propojit starou generaci s mladou, se nám ta informace snáší nějak líp.