Články / Reporty

Zásadní Xenakis: Ohýbání zvukoprostoru

Zásadní Xenakis: Ohýbání zvukoprostoru

Jan Starý | Články / Reporty | 07.11.2019

„Pokaždé, když otevřu partituru, objevím v Xenakisovi něco nového, nějaký detail, postup, souvislost. A uvědomil jsem, jak skutečně mistrovská je jeho instrumentace.“ Tak nějak uvedl dirigent Petr Kotík trojici kompozic řeckého skladatele Iannise Xenakise pro velký orchestr. Poté bez dlouhých rozborů spustil smršť.

Zvuková komplexnost brala dech. V obrysech bylo snadné sledovat střídání smyčcových náporů a subtilnějších partů dřevěných dechů, po zaměření na interakce nástrojů ale vyplývaly na povrch dílčí změny, akcenty žesťů či rytmické posuny bicích. Plynulé přelévání hudby pak mělo při mohutném zvuku místy až psychedelický efekt deformace prostoru. Skladba jako by v repeticích motivů stála na místě, ale zároveň se lineárně posouvala bez striktně dané, přehledné struktury. Díky tomu také při vší intenzitě nikdy nedošlo na prázdnou pompu: napětí nemělo vrchol nebo řešení, mohlo jen pokračovat po nejasné, fascinující cestě vpřed.

Na úvodní, čistě orchestrální skladbu Ata (1987) navázala kompozice Troorkh (1991) se sólovým partem pro trombón, kterého se ujal William Lang. V ní pro změnu vynikla specifičnost Xenakisovy hudební řeči, včetně zběsilých „tekutých“ glissand. Orchestr tentokrát hrál dynamičtěji, více se pracovalo s tichem nebo zvukem jednotlivých sekcí a zásadní roli měl lyrický i abstraktní, extrémně náročný trombón. Jak přehlednější pasáže, kdy se s trombónem prolínaly žestě, tak zdánlivě chaotické části se přitom držely v rámci zvláštního, ale konzistentního xenakisovského systému, ve kterém dávaly smysl. Překvapivě uvedená skladba Keren (1986) pro sólový trombón pak jako by byla mikrokosmem většího orchestrálního díla, kde zaujala především nečekaná lyrika.

Na závěr zazněla kompozice Äis (1980), kterou skladatel popisoval jako zvuk uvědomění si vlastní smrtelnosti. To znamenalo v rámci vážné hudby mimořádnou „temnotu“. A barytonista a hráč na sólové bicí, kteří doplňovali disharmonie a drama orchestru, posouvali vyznění ještě dál. Zpěvové party se přesouvaly od androgynního lkaní po výkřiky a výštěky, perkuse dávaly celku lehce etnický nádech a v kombinaci s bicími v orchestru budovaly atavistickou, animální atmosféru.

Příležitost vidět velký orchestr s moderním repertoárem je spíš vzácnost a podle toho se o akci mluvilo. Nutno říct, že zaslouženě. Možnost ocenit Xenakisovu práci se zvukem naživo v tomhle měřítku je něco naprosto výjimečného a provedení mladého mezinárodního orchestru ONO (Ostrava New Music Orchestra) bylo, nakolik můžu posoudit, precizní.

Info

Zásadní Xenakis
5. 11. 2019 DOX - Centrum současného umění, Praha

foto © Zdeněk Chrapek

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Blahodárný vliv dlouhé cesty z Hostomic aneb O pomnožných jen slepě (Charli XCX)

Michal Smrčina 18.11.2019

Jestli si mě Charli XCX nemusela stoprocentně získat v rámci poklidného, mondénního poslechu, pak lze tvrdit, že její živá přítomnost je divoká a strhující.

Blues Alive: Oslava svobody

Jiří Vladimír Matýsek 17.11.2019

I v sobotu se držela laťka kvality na vysoké úrovni a nijak se neubíralo ani na obdivuhodné pestrosti, s níž se podařilo letošní program postavit.

„Que me des diez euros!“ aneb bikram jóga v Underdogs’

Cyril Nováček 17.11.2019

Do vůně stále doutnajících santalových tyčinek nastupuje punková diva z Compostely s kuklou na hlavě a hned od začátku pouští jednu vlnu breakcoru a drum and bassu za druhou.

Dav roztopený chladom... (Mayhem)

Lucia Banáková 17.11.2019

Jednorožce, zvratky a poctivý nórsky black metal.

Blues Alive: Neobyčejní a obyčejní

Jiří Vladimír Matýsek 16.11.2019

Blues is life, blues is alive (and well). A taky může nabývat spousty podob.

Hey, How Ya Doin’? (De La Soul)

David Bláha 15.11.2019

De La Soul předváděli veteránsky bezchybný rap poháněný roky prověřenými beaty. Setlist ale nebyl nostalgickým přehráváním debutové desky...

Blues Alive: Třikrát jinak. A The Stooges

Jiří Vladimír Matýsek 15.11.2019

Personal Jesus od Depeche Mode nebyla ten večer jediná píseň, která na bluesových pódiích moc často nezní.

O čem stojí za to zpívat (The Lumineers)

Anna Valentová 12.11.2019

The Lumineers předvedli show adekvátní svému jménu, přesto celému večeru chyběl nějaký skutečně výjimečný moment.

Hádanky z Utrechtu #4: Všechno je, jak má být

Michal Pařízek 11.11.2019

O duchu ve stroji se bavíme staletí, Holly Herndon to dokázala obrátit vzhůru nohama – pomocí strojů vytvořila emoce tak důvěrné...

Hádanky z Utrechtu #3: Chicago rulez!

Michal Pařízek 10.11.2019

Hudebně někde mezi free jazzem, gospelem a zuřivým art punkem, nasazením i napětím nepříliš daleko od Algiers například? Silná slova ze silného místa.