Zásadní Xenakis: Ohýbání zvukoprostoru

„Pokaždé, když otevřu partituru, objevím v Xenakisovi něco nového, nějaký detail, postup, souvislost. A uvědomil jsem, jak skutečně mistrovská je jeho instrumentace.“ Tak nějak uvedl dirigent Petr Kotík trojici kompozic řeckého skladatele Iannise Xenakise pro velký orchestr. Poté bez dlouhých rozborů spustil smršť.

Zvuková komplexnost brala dech. V obrysech bylo snadné sledovat střídání smyčcových náporů a subtilnějších partů dřevěných dechů, po zaměření na interakce nástrojů ale vyplývaly na povrch dílčí změny, akcenty žesťů či rytmické posuny bicích. Plynulé přelévání hudby pak mělo při mohutném zvuku místy až psychedelický efekt deformace prostoru. Skladba jako by v repeticích motivů stála na místě, ale zároveň se lineárně posouvala bez striktně dané, přehledné struktury. Díky tomu také při vší intenzitě nikdy nedošlo na prázdnou pompu: napětí nemělo vrchol nebo řešení, mohlo jen pokračovat po nejasné, fascinující cestě vpřed.

Na úvodní, čistě orchestrální skladbu Ata (1987) navázala kompozice Troorkh (1991) se sólovým partem pro trombón, kterého se ujal William Lang. V ní pro změnu vynikla specifičnost Xenakisovy hudební řeči, včetně zběsilých „tekutých“ glissand. Orchestr tentokrát hrál dynamičtěji, více se pracovalo s tichem nebo zvukem jednotlivých sekcí a zásadní roli měl lyrický i abstraktní, extrémně náročný trombón. Jak přehlednější pasáže, kdy se s trombónem prolínaly žestě, tak zdánlivě chaotické části se přitom držely v rámci zvláštního, ale konzistentního xenakisovského systému, ve kterém dávaly smysl. Překvapivě uvedená skladba Keren (1986) pro sólový trombón pak jako by byla mikrokosmem většího orchestrálního díla, kde zaujala především nečekaná lyrika.

Na závěr zazněla kompozice Äis (1980), kterou skladatel popisoval jako zvuk uvědomění si vlastní smrtelnosti. To znamenalo v rámci vážné hudby mimořádnou „temnotu“. A barytonista a hráč na sólové bicí, kteří doplňovali disharmonie a drama orchestru, posouvali vyznění ještě dál. Zpěvové party se přesouvaly od androgynního lkaní po výkřiky a výštěky, perkuse dávaly celku lehce etnický nádech a v kombinaci s bicími v orchestru budovaly atavistickou, animální atmosféru.

Příležitost vidět velký orchestr s moderním repertoárem je spíš vzácnost a podle toho se o akci mluvilo. Nutno říct, že zaslouženě. Možnost ocenit Xenakisovu práci se zvukem naživo v tomhle měřítku je něco naprosto výjimečného a provedení mladého mezinárodního orchestru ONO (Ostrava New Music Orchestra) bylo, nakolik můžu posoudit, precizní.