Ze dna spirály (hackedepicciotto)

Ačkoli bylo podium spoře oděno zprvu triem a posléze duem muzikantů, prostor Kabinetu Múz v obou případech štědře zaplnila pestrá mnohočetnost zvuků. Za pomocí loopingu totiž jak brněnští Kochlea, tak berlínští hackedepicciotto postupně splétali jednotlivé zvukové linky do mnoha pevných provazců větvících se hypnoticky napříč sálem. A přestože byla tkaniva z rozdílných materiálů co do žánru i atmosféry, v obou případech svedla příjemně obtočit a zamotat hlavu.

Instrumentální set trojčlenné kapely Kochlea stál na kooperaci saxofonu, bicích a baskytary. Zvuku dominovaly salvy odrážejících se ozvěn, které ruku v ruce s postupně přicházejícími lidmi prosycovaly sál. Spíše abstraktnějším a zastřeným plochám přemosťujícím do snových dálek sekundovaly úderné a přímočaré pasáže. Ty pak působily jako závěry dobře vypointovaných historek. Jejich intenzitu způsobilo pečlivé budování vhodného odrazového můstku, z nějž jsme byli vždy vymrštěni až nad oblaka snového oparu a paradoxně tak vráceni nohama na zem. V těchto chytlavých pasážích dali Kochlea vzpomenout některých momentů z alba A Talayapa project maďarských Trottel, kteří rovněž dokázali, nakolik mohou saxofon, bicí a basa generovat energii nabíjející a živelnou.

Jak název napovídá, projekt hackedepicciotto představuje Alexandera Hackeho, známého především z role basáka v Einstürzende Neubauten, a jeho manželky Danielle de Picciotto, umělkyně spolupracující v minulosti například s The Tiger Lillies či Tomahawk. Na aktuálním turné se dopravují pouze vlaky, a to i přes diskomfort spojený s četností zavazadel. Během koncertu se totiž v rukou páru prostřídaly housle, niněra, citera, perkuse či basová kytara. Největším překvapením byl Hackeho hrdelní zpěv natolik umný a „autentický“, až jsem jej na studiových albech mylně pokládal za vysamplovaný.

Právě touto vokální technikou Hacke set započal. Po zvukové stránce v něm duo – obdobně jako rovněž dvojice Dead Can Dance – namíchalo koktejl ze surovin pocházejících z celého světa, avšak rozhodli se jej vypít v berlínském techno klubu. Rituál byl tedy inscenován jak skrze užití mj. prvků irské lidové hudby, tak taneční elektroniky. K nejpůsobivějším pasážím pak patřily ty spíše uniformní, rituálně vtahující – například Hackeho procítěné bubnování za doprovodu atmosférického ječení houslí de Picciotto a dunění loopované basy ve druhém plánu.

Ze dna spirály cyklických a multiplikovaných melodií byla cesta dlouhá, set hackedepicciotto trval zhruba devadesát minut, nicméně průvodci působili mile a starostlivě. Jednotlivé skladby věnovali svým přátelům či rodičům a jaksi familiárně pak po koncertu působil i Hacke, když se pohyboval v Kabinetu Múz a bezstarostně si u toho prozpěvoval. O to víc se člověk těší na turné Einstürzende Neubauten, které proběhne na podzim.