Zvuky hluku a ticha v kasematách nicoty - The Body

Poté, co jsem se narodil, začal jsem umírat. Každý nádech je prchavá naděje a s každým vydechnutím jsem blíž smrti. Přestal jsem spát, protože spánek je příbuzný smrti. Ještě nechci umřít. Vidím stíny, naše duše bývaly čisté. Bolest trvá věčně. Chcípnu tady.

Pokud máme hovořit o nové desce The Body, jež je kolaborací s Haxan Cloak, musíme hned zkraje pohřbít označení „nejlepší deska“, protože tím by to také mohlo skončit. V Top 10 alb, které si sami v lese za úplňku nepustíte, tohle vede na celé hrobníkově lopatě. Pokud si I Shall Die Here v lese dáte, tak se buďto rádi posíráte strachy, nebo chcete poslat svůj zdravý rozum na cestu kolem světa.

Za použití recenzentského klišé o „životním soundtracku“ mluvíme v tomhle případě o soundtracku k umírání. Přebuzený řev, kterému nelze rozumět jediné slovo, doprovází těžké kytarové rány, o riffech nemůže být řeč. Sludge je od této chvíle pro něžné, křehké duše, neboť The Body na zasfaltované smrti posouvají hranice sludge metalu o míle dál. To celé dusí vesmírně chladná, zákeřně neurotická elektronika. Hovno dark ambient. Chirurgicky přesné tahy samply a ruchy. Tónování bezútěšné zvukové krajiny. Příbuznost s monolitickým zvukem Sunn O)))? Kecy! Fúze The Body/Haxan Cloak rituálně klade zvukové pasti mezi hlukem, tichem a nicotou.

Technicky nenáročná hudba? Značně diskutabilní. Pokud nezvládneš portrét ani krajinu, černý obdélník na černém pozadí je pouhou vyprázdněnou manýrou. Síla je v kompozici. Sludgemetalové haiku o smrti. Bezcitný vzkaz. Abstrakce nikoli. Naopak velice konkrétní, hmatatelné, sugestivní. Jako když ti někdo dýchá na krk. Tikot hodin, na kterých se zastavil čas už před lety. Co se týče smrti, čas je irelevantní.