Anifilm I.: Pohodlnější to už nebude

Anifilm je takové piko pro fanoušky animace – po pár dnech člověk rozklepaně stepuje před kinem Světozor s kafem v ruce, v očích mu animovaně probleskuje vnitřek vlastní hlavy a každých pět minut odbíhá vyblít duhu. Tyrkysové značení festivalových lokalit pomocí trojuhelníkových panelů připomínající ledové krystaly vytváří dojem, že i město samotné začíná pohlcovat animace, o apokalypsu se však nejedná, atmosféra je vyklidněná a pohodová dokonce i v tělocvičně, kde přespáváme.

Čtvrtkovou dramaturgii uvedla Lajka a tím zároveň nastolila hlavní téma dne aneb emancipace zvířátek. Filmová Lajka je drsná a emancipovaná fena, spolu s ostatními zvířátky si idylicky nažívají na nové planetě, než dorazí první kosmonaut a začne tam budovat Sovětský svaz. Film je svým způsobem i veganskou agendou, protože kamarádi se nejí. Nejlepší postavou filmu je chlípný mimozemšťan Queerkrk, kterého fascinuje rozmnožování. Ani si vlastně nejsem jistá, jestli je tenhle film skutečně pro děti.

Venku s přestávkami zuří bouřka, úspěšně se přesouvám na projekci nových talentů Visegrad Animation Forum. Projekce je asi po 40 minutách utnuta kvůli vyhozeným pojistkám. Stihnu zhlédnout mimo jiné Pouto, krátký film maďarské režisérky Judit Wunder o poutu ženy s mystickou kočičí entitou a kočičkama, které jí bydlí ve vlasech.

Po předloňské zkušenosti se hrnu na program porotců a jsem znovu pozitivně překvapena: seriál Candide tvůrců Zsuzsanny Kreif a Olivéra Hegyi je pokračováním stejnojmenného krátkého filmu, ze kterého jsem byla nadšena před dvěma lety. Napůl adaptace Voltaireovy novely, napůl kritika současné společnosti, animovaná ve stylu King Star King a namluvena prominentními maďarskými divadelními herci, byla financována z maďarského státního kinofondu a žasnu, že tohle nikdo nezatrhnul. Možná to s tou střední Evropou až tak špatné není.

Půlnoční promítání s podtitulem Děsivé a obskurní je slabý odvar. Filmy jsou spíš divné (dobrým způsobem) než děsivé a znovu tady máme emancipovaná zvířátka kastrující lidi v Caticanu (kočičí Vatikán) a nejvíc badass bílou chundelatou můru posedlou ďáblem (Omen). Iránský film Teheránská tabu by fungovala i v hrané podobě a animace působí jako stylová volba v prostředí reálných lidí s (bohužel) reálnými problémy. Upozornění pro citlivé duše: násilí vůči kočičkám.

Co se týče mimofilmového programu Anifilmu, tak kromě toho, že jsem na Animarketu otestovala několik her, úspěšně dostala šneka do cíle a degustovala řemeslné pivo herních vývojářů, jsem se také na přednášce Roba Carra o herním zvukovém dyzajnu dozvěděla, že pokud je potřeba získat zvuk deště, je mnohem lepší si udělat hemenex. A nahrát si to. A že příbor v kovovém dřezu zní jako dopravní nehoda.

Dostáváme se ke zlatému grálu, the best of the best aneb tvorbě porotce Chrise Landretha. Jeho filmy jsou křivé, vypadají nedorenderovaně, s dějem podobným experimentálnímu dramatu. Projekce je průřezem jeho více než dvacetileté tvorby (vidíme taky dokument Ryan, který v roce 2005 získal Oscara) a po jejím skončení zuřivě píšu všem na messengeru, ať si ho dohledají. Tohle se mi do hlavy zaryje na hodně dlouho.