Ať je tahle noc nekonečná (Fvck_Kvlt + Dušan Vlk)

Jak vystihnout koncert, který nemá jeden, ale rovnou deset vrcholů? Ani po několika hodinách jsem nenacházel vhodná slova. Fvck_Kvlt a Dušan Vlk, s celou smečkou kolem sebe, unesli pražský klub a udělali z něj vlastní planetu. Planetu punku, rapu, ale taky aktivismu, vymezení a zároveň místo, kde se každý může cítit jakou součást něčeho většího.

Zkusím to popořádku. Už dvě hodiny před začátkem sedím v přízemním baru Akropole, kde několik jedinců zkouší štěstí a poptává lístky na beznadějně vyprodanou akci ze série Pulz. Zájem je obrovský, bude to velké, říkám si. Denis začíná bez váhání Skurvenskem, kdyby snad někdo pochyboval, o co dneska půjde. Rychle se celým sálem rozjíždí tanec volně přecházející do poga. Rameno o rameno, loket o loket, mezi songy se všichni objímáme. Fvck_Kvlt společně s Parisem neúprosně diktují tempo. Stop. Denis zve zástupce Kolektivu 115, přes celé podium je rychle roztažen transparent „Praha je a bude feministická“. Následuje krátké, rapovou dikcí pronášené pozvání na protidemonstraci namířenou proti Hnutí pro život, prosazující omezení potratů a dalších reprodukčních práv. Lepší svět je možný, jen se o něj musíme zasadit.

Další vrchol, který si tetuju do paměti, přichází vzápětí. Denis usedá za připravené piano a přichází komorní verze Geiss-Zen a Planéty rýb. Něco tak intimního a silného… Nakonec vše shrnuje po posledním dlouhotrvajícím potlesku a skandování Fvck_Kvltova jména hlas z davu: „Popiči, krásné to bolo, Denis.“

fotogalerii z koncertu najdete tady

Rychle nadechnout se ven, ale jako by vlna vedra stoupala se všemi po schodech nahoru. Vlasy neuschnou, jdu zpátky. Na Dušana Vlka už se držím vzadu. Ne že by chyběla touha nechat se zmasírovat lokty druhých, ale záda vyhlašujou stopku. Ani vedle zvukaře nenechává Dušan s Temným Rudem v klidu jedinou část mého těla, to stejné vidím všude kolem. Během Venezie se míhají vzduchem desítky zapalovačů. Při předposlední Markéta a Karol, když sálem zní „Tento svet neni pre ľudí jak sme my“, publikum nevydrží, exploduje, jinak se to nedá nazvat. Dušan hledí někam dozadu se slzami v očích. „Všichni, kdo něco tvoříte, přeju vám, ať zažijete to, co právě teď já“. Dojetí, klapka.

Na Slovensku je bohužel situace, jaká je. A je důležité se s ní nesmířit, nepřivyknout si, ale naopak se proti tamějším poměrům nejen v kultuře vymezovat. Přizpůsobit se by bylo to nejhorší. A jestli mám hledat hlavní poselství pátečního večera v Akropoli, tak že nikdo není na nic sám. „Bůh je trans, peníze nejsou skutečný a svoboda je možná.“