Aleš Macenauer (Zapomělsem): Pro mě je důležitá upřímnost a přirozenost

Pod aliasem Zapomělsem vystupuje se svým alternativně folkovým projektem Aleš Maceunauer, který vydal na jaře jednu z nejzajímavějších žánrových desek letošního roku, nazvanou Měsíc ve váze. Osobitá poetika, nostalgická atmosféra i decentní elektronika, stejně jako Ondřej Ježek ve studiu Jámor a několik hostujících muzikantů, to vše se na nahrávce podepsalo. V letním dvojčísle Full Moonu jsme s Alešem přinesli obsáhlý rozhovor, toto berte jako subtilní teaser, v němž jsme probrali pár dalších témat. Naživo můžete Zapomělsem vidět a slyšet na festivalu Boskovice anebo na prachatické akci Vivat Vila.

Tvoj nový album Měsíc ve váze ako celok pôsobí vyrovnane. Príde mi to ako niečo, čoho by sme po rozchode chceli dosiahnuť všetci. Pocit nekonečnosti, pochopenia, uzavretia toho obdobia do časovej kapsuly. Je tvorba terapia?

Ano, bylo to totálně terapeutický, i když v tu dobu jsem o tom takhle nepřemýšlel a nebylo to záměrný. Moc vyrovnanej jsem tehdy nebyl, ale zároveň nejsem typ, co by se dlouhodobě v něčem utápěl, takže nějakou míru naděje dávám do hudby asi automaticky ze svý povahy. No a cesta z rozchodu vedla nějak podvědomě přes napsaní těchhle písniček, ve kterých jsem situaci reflektoval a nacházel vnitřní balanc a odpovídal sám sobě na otázky, který si pokládáš, když se ti z života ztratí jedna z velkejch jistot.

Prečo si sa rozhodol nenahrávať album sám, ako to bolo doteraz?

Napřed jsem si myslel, že ho nahraju sám, ale když jsem to měl hotový, zjistil jsem, že mě na těch písničkách už nic nepřekvapuje, že je všechno až moc na svým místě, až moc tak, jak jsem si to představoval. Chyběl tomu živej proud. Takže jsem pozval pár lidí a všechni svoje party dost improvizovali a vneslo to tam krásnou spontaneitu.

Hosťov na nahrávke si oslovoval sám?

Jojo, vybíral jsem z čistě kamarádskýho okruhu, nechtěl jsem do intimního prostoru pouštět někoho úplně cizího. Na bicí a všechny možný perkuse, včetně igelitovýho sáčku s hmoždinkama, hraje Regál a na trubku Lukáš, oba z Priessnitz, z Jeseníku. Ženský hlasy zpívá Prune, se kterou jsme odehráli hodně společnejch dvojkoncertů. A banjo nahrál Tadeáš ze Severního nástupiště, kterýho jsem potkal během léta, kdy jsem Měsíc ve váze nahrával, na festivalu Z/lom.

Od nahratia albumu je to už nejaká doba. Ako Měsíc ve váze vnímaš s odstupom času?

Pro mě je ta deska takovej deníček druhý poloviny roku 2019 a první poloviny 2020. Když jsem cejtil, že se fáze začala uzavírat, tak jsem to nahrál, to bylo léto 2020. Pak se dohrávali hosti, Ondřej Ježek míchal a nějakou chvilku ještě trvalo, než to mohlo vyjít. A je zajímavý, že to takhle do nějaký míry je asi vždycky, že kapela něco vydá a pro lidi je to nový, ale už to vlastně často vůbec není to místo, kde se kapela aktuálně nachází. Takže obsahově je to někde, kde už nejsem. Přirozeně s tím, jak plyne čas, máš větší nadhled a odstup. Ale s deskou jako s celkem jsem furt spokojenej. Vlastní věci se zpětně moc poslouchat nedají, ale když Měsíc vyšel, tak jsem ho několikrát projel a sadisticky hledal místa, kde je nějaká chyba nebo kde se to dalo udělat jinak a líp. Ale i když bych teď takovouhle desku už nenapsal nebo bych to zaranžoval jinak, asi bych na tom zpětně nechtěl nic měnit. Je to věrnej odraz toho, kde jsem byl před tím rokem až dvěma, hudebně i obsahově.

Na prebale albumu je maľba od Jakuba Königa, prečo si sa rozhodol osloviť práve jeho? Poznali ste sa už skôr?

Jakubovy různý projekty jsem sledoval dlouho. Během toho roku, co jsem skládal desku, jsem si dost ulítával na jeho vizuálech a přišlo mi, že mezi jeho obrazama a mýma písničkama je společná vlna, že se tam objevujou podobně pojatý podobný témata. Takže pak bylo přirozený ho oslovit. No a Kuba k mý radosti řekl, že jo, že o mně taky věděl a že obal chtěl dycky zkusit. A myslim, že to nacítil a trefil úplně přesně.

Rozmýšľal si nad živou reprodukciou? Poprípade poskladať celú nástrojovku a ďalší album nahrať ako kapela? Naskakuje mi práve Kittchen alebo J and the Cold Cold Nights, ktorí sa podobne rozrástli. Otázka je, či nenastane problém v rozprestreni intimity výpovedi medzi celú kapelu, keď vpustíš do tvorivého procesu ďalších hudobníkov...

Ony jsou ty písničky aranžovaný tak, že se dají celkem plnohodnotně zahrát i sólově, ale primárně budeme hrát ve dvoučlenný verzi. Vlastně to pro mě bylo během nahrávání celkem důležitý, držet to v nějaký rozumný míře. Nedělat písničky zbytečně velký, nezaplácat to. Plánujou se křty, na ty se možná podaří seskládat větší kapelu, snad aspoň hosti, co jsou na desce. Ale dělat z toho vyloženě kapelu i na proces tvorby není v plánu právě proto, že Zapomělsem vnímám jako prostoro, kde se můžu filtrovat, prostě deníček. Ale nikdy neříkej nidy, může se to stát. Ty spolupráce byly skvělý. Jak pocitově, tak i po tý stránce, že to desce hodně prospělo. Takže bych to i dál viděl na koncept hostů.

Ešte donedávna som sa stretávala s tvrdením, že písať v češtine je zložité, že za angličtinu veľa schováš, nemusíš si dávať s textom toľko záležať, no posledných niekoľko rokov je obroda českých textov čím ďalej väčšia. Práve intímne spovede vznikajú čoraz viac. Si na seba prísnejší v rodnom jazyku alebo nie je inej cesty a témy, z ktorých sa vypisuješ, skrátka rodný jazyk potrebujú?

Pro mě by byla angličtina nepřirozená. Necejtil bych se u toho ve svý kůži. Obecně mě moc nebaví, když český kapely zpívaj anglicky, ale některý chápu. Návrat češtiny taky pozoruju a zdá se mi, že to začíná bejt sympaticky uvolněný, že se nějak ztrácí ta tendence, že když píšeš česky, tak to musí mít nějakou hloubku a poetiku. Že to začíná bejt dost civilní a spontánní, což mi přijde supr.

Autenticita, alebo umenie, umeleckosť?

Hmm, řekl bych oboje, ale radši autenticita! Pro mě je v hudbě strašně důležitá upřímnost a přirozenost. Těší mě, když cejtim, že to je dělaný upřímně, že to je upřímný vyjádření těch lidí, co to dělaj. A je jedno, jestli je to rádiovej pop nebo avantgardní techno.