Contempuls 2019: Formy pro emoce (Ascolta, Satoko Inoue)

Festival Contempuls letos slaví desáté narozeniny, a to bez velké pompy, jednoduše dalším špičkovým programem ze světa současné (vážné) hudby. První z jeho dvou večerů zahrnoval dvojblok představení Vor dem Gesetz na motivy Kafkova textu a recitálu japonské klavíristky Satoko Inoue.

Vor dem Gesetz, Před zákonem, je kratičká povídka, potažmo pasáž v románu Proces. Muž chce vejít do zákona, dveřník mu zabrání s příslibem, že to snad později bude možné, muž čeká a čeká, až umře. Skladatel Martin Smolka a divadelník Jiří Adámek rozpracovali tuto absurdní črtu do nesmírně specifického formátu, kde se mísí hudba, divadlo a literatura, a v Praze ji realizoval německý soubor Ascolta.

Není vlastně důležité, na co hudebníci hráli. Nástrojové party byly potlačené, často měly spíš čistě expresivní funkci – udělat příznačný hluk, navodit konkrétní pocit –, namísto toho aby sloužily klasické, vnitřně konzistentní kompozici. Minimálně stejně podstatnou roli měly nejrůznější objekty – foukačky, řehtačky, houkačky. A podobně zásadní byl performativní aspekt hraní, tedy nejen zvuk samotný, ale i pohled na foukání do trubky, údery do bubnů, synchronizované hlučení, kde byl proces vyluzování zvuku často zdůrazněn například povstáváním hráčů nebo přehnanými gesty.

Rozpětí instrumentální složky sahalo od iritujících hluků přes pastiš romantických melodií až po magicky jemné pasáže, tiché a zvukomalebné až ambientní. Klíčem k jejímu dekódování byla přitom autorská poznámka, že hudba slouží jako řeč a řeč jako hudba. A ačkoli hudba nebyla jen znaková a řeč jen zvukomalebná, tento popis převážně odpovídal (funkční!) rozháranosti hudby a nezvyklým hlasovým plochám.

Přednes textů se snad dal nazvat melodickou deklamací. Originální německé texty se ve vícehlasech srážely do překrásných a podivných pásem, zejména akcentované, zvláštně modulované až pískané slovo Türhüter (dveřník) mi pravděpodobně bude znít v hlavě ještě několik dní. Samotnou povídku přitom doplňovaly ještě další Kafkovy texty: dopis Maxi Brodovi, kde spílá sám sobě, pasáž s knězem přímo z Procesu a anekdota o leopardech, kteří vtrhnou do chrámu a vypijí posvátné nádoby, což se opakuje znovu a znovu, dokud se to nestane součástí rituálu. Tahle pozoruhodná poznámka o síle zvyku a repetice pak spolu s Camusovou úvahou o Sisyfovi s ideou, že potrestaný král může být při svém absurdním úkolu šťasten, poukazovala na další interpretace nad rámec jednoduchého konstatování, že skladba vyjadřovala absurditu. Ovšem právě camusovská chvilka s sebou přinesla nejvýraznější moment, kdy se kolem klavíristy čtoucího text shlukla šestice zbylých hráčů a podrobovala ho nejrůznějším absurdním úkonům, moment směšný, ale také mrazivý a znepokojivý.

Kombinování médií je velkým tématem dneška, jen výjimečně je ovšem takto dotažené, smysluplné a působivé. Nebudu předstírat, že se vyznám v současném divadle, Před zákonem ale bylo dílem skutečně výjimečným, které je z formátu živého vystoupení skutečně nepřenositelné.

Nelehký úkol navázat na soubor Ascolta měla japonská klavíristka Satoko Inoue, která představila výběr nepřímočaře lyrických skladeb prostých sentimentality i samoúčelné virtuozity, jaké se se sólovým klavírem až příliš často pojí. V premiéře zazněla skladba For Piano, Part K českého skladatele Luboše Mrkvičky, nejdynamičtější položka vystoupení, a ve světovém porovnání rozhodně nezapadla, dále lehce feldmanovská Interlude, kterou napsal japonský skladatel Džó Kondó přímo pro Inoue, vynikly ale především Kondóova Sight Rhythmics a skladba Palais de Mari od Mortona Feldmana.

V Sight Rhythmics šlo především o pomalé převalování motivů ve vyšších středních polohách, které jen občas narušovaly nižší a údernější. Krásný důkaz toho, kolik možností nabízí klavíru abstraktnější, rytmicky volnější skladby, aniž by bylo nutné obětovat čistý emocionální náboj. Feldmanova skladba pak zacházela ještě mnohem dál směrem k tichu. Jednoduché melodické motivy se opakovaly zdánlivě donekonečna, jen s minimálními obměnami, zato s bohatým prostorem pro dozvuky každého tónu a jejich překrývání. Feldmana původně inspirovala fotografie trosek mezopotámského paláce v Mari a jejich nepravidelnosti – a atmosféra prastaré, křehké zvláštnosti byla v Doxu takřka hmatatelná. Tiché skladby a precizní, ale nikoli chladná hra Inoue vybízely k až nábožnému soustředění.