Články / Reporty

Dobrš bylo (Dobršská brána 2019)

Dobrš bylo (Dobršská brána 2019)

Aneta Kohoutová | Články / Reporty | 19.08.2019

Moje předsevzetí letošní festivalové sezóny bylo jasné. Chci někam, kde jsem ještě nikdy nebyla. Pryč ze svojí bubliny. Ideálně na malý festival s netradičním line-upem, buď v horách nebo u vody. Výběr se tím dramaticky zúžil a závěrečnou filtrací protekla pouze jedna událost – Dobršská brána.

Google mapy po delším pátrání zabodly svoji červenou tečku do jihočeského kraje. Doba dojezdu 3 hodin 7 minut. Pocitová teplota 15 stupňů. Dobrš je vesnice, která by si zasloužila minimálně jeden díl Cestománie. Říkalo by se tam něco o malebné vísce ukryté před okolním světem bohatým lesním porostem a prudkým stoupáním plným ostrých zatáček, na jehož konci se nachází živoucí skanzen vesnického svérázu.

DEVADESÁTILETÁ ŽENA JAPONSKOU LODÍ

Na návsi pod koly nově přijíždějících aut rejdí děti, psi i koťata. Na takový rozruch tu nejsou zvyklí. Akreditační centrum, prodej lístků a info je malý stánek pod májkou s pentlemi vlajícími ve větru, parkoviště pak velkorysá plocha mezi kravínem a kupou hnoje. Místo pro stany je na louce o kousek výš s nejkrásnějším výhledem do kraje. Pro základní orientaci po festivalovém areálu = vesnici je třeba osvojit si pohyb v trojúhelníku zámek – hospoda – kostel. Vše je od sebe vzdálené zhruba 100 metrů, takže se adaptuji poměrně rychle.

Každý rok nese festival určité téma. Loni to byly „dřevěné nástroje“, letos „hlas“. Témata Dobršské brány jsou přímočará a navýsost čitelná a poskytují možnost odpoutat se od jakéhokoliv žánru či kultury. Mezinárodní festival soudobé hudby tak renesanční bránou na nádvoří zámku, kde je hlavní podium, i kostelem Zvěstování Panny Marie přináší tóny kombinující jazz, folklór a komorní hudbu. Mísení tradice s novými prvky představuje dramaturgickou cestu, kterou se tu nekompromisně vydávají. Na žánrovou rozmanitost překračující hranice států i kontinentů se těším nejvíc. Nakonec se ten „střet“ kultur odehrává na daleko lokálnější úrovni, než jsem čekala, třeba když ladění Tria Mili Janatkové doprovází husí kejhání nebo když zlomyslný soused přeruší páteční koncert Beaty Hlavenkové velkolepým průjezdem traktoru. „Tak si zatím jen něco preluduj, on za chvíli přestane,“ doporučuje jeden z organizátorů. Hudba nakonec zvítězí, stroje jdou spát a vokál Hlavenkové s texty Bohuslava Reynka vstupuje do ovzduší končícího odpoledne s nenuceností a vyrovnaností, jakou nachází posluchači polehávající na trávě pod stíny stromů na zámeckém nádvoří.

Jiní obyvatelé Dobrše jsou naopak nadšení a přátelští. Víme, u koho hledat klíče od kostela, seznamujeme se s úžasnou devadesátiletou dámou, která nechyběla takřka na žádném koncertě, a radost, s jakou si dávala pivo s gulášem v hospodě, se dá jen velmi těžko interpretovat. Sedíme blízko sebe v kostelní lavici na vystoupení japonské umělkyně Karin Nakagawy, drobné ženy v černozlatém kimonu s dvacetipětistrunným khóto, o kterém láskyplně říká, že je lodí, jež ji nese po celém světě. Nakagawa hraje a zpívá s dramaticky asijským projevem písně inspirované temnou švédskou zimou, japonské love songy i americké tradicionály. Největší úspěch má ale interaktivní tea picking song, kdy diváky pasuje do role mladých japonských dívek na čajové plantáži. Všichni zpíváme část textu, kterou jsem si foneticky přepsala jako „čakiličakiličakili nóóó“. Slova ale nebyla důležitá, stačilo nahlas křičet a hodně se usmívat. Stmelující prvek rozbíjí tichou kostelní estetiku, beránek Boží udiveně otáčí hlavou. Pod stromem u brány sedí stařík a křičí do noci verše Petra Bezruče. Provoz utichá a ulici zase vládnou koťata a fronta na pivo.

JEDNÍM SLOVEM

„Lepší pít víno nežli vodu,“ káže v sobotním poobědovém čase tandem Simona Rummela a Matthiase Schriefla. Ve stínu staré zvonice rozjíždí duo hippie kejklířů směsici německých lidových písní v aranžmá středověkého rokenrolu. Uprostřed koncertu přichází nečekaný návrh: „Nechcete se přesunout na zbytek do kostela?“ říká Simon a jen tak mimochodem zmiňuje, že v pátek večer opravil místní varhany. Nadšené procesí utíká poslechnout si, jak budou po dlouhé odmlce znít. Samotný charakter místa přímo vybízí k pospolité družnosti, kterou si ve svých hlavách držíme jako romantickou představu o venkovském životě. Díky komorní dimenzi akce se znáte s každým návštěvníkem do druhého dne, funguje tady mimořádná provázanost jednotlivých složek, od diváků přes interprety po mnohdy překračované prostory pódií, místní počasí a náladu domácích zvířat.

Každý se svým vlastní způsobem napojuje na biosféru vesnického konce léta. Sobota i celá událost se blíží do velkého finále. Poslední koncert jako by personifikoval pnutí, které charakterizuje Dobršskou bránu. Síla, která k sobě přivádí zdánlivě nesouvisející elementy a dává jim prostor se poznat a splynout v harmonii.

Trio Reijseger Fraanje Sylla propojuje tři brilantní hráče, z nichž každý představuje naprosto odlišnou individualitu, taková hudební komedie dell‘arte. Zleva: "Pianista", introvertní postava obrácená k obecenstvu zády, preludující vycizelované stupnice naleštěného západního jazzu. "Cellista" coby vysoký energický muž, který za doprovodu nespočtu grimas a skřeků neúnavně tlačí na hranice možností svého nástroje a vyluzuje galerii zvuků, táhnoucí skladby k tradici free jazzu a avantgardy. A nakonec "Zpěvák" zahalený v tradiční senegalské tunice, třímající nástroje z neopracovaného dřeva, primitivní, snad i rituální. Jeho jednoduchý, prostý projev s občasným zábleskem upřímné radosti fascinuje stejně jako procítěný hlas se strukturou, jakou má dřevo buše.

Jak můžou zvuky ze tří tak rozdílných zdrojů splývat v jednotný hudební celek? Velkou roli hraje nejen nesporná virtuozita, ale i schopnost otevřeně naslouchat a vzájemný respekt. Něco, s čím dokáže pracovat i samotný festival Dobršská Brána.

P. S.: Pokud se na šumavské srpnové noci lehkomyslně vybavíte jen tílkem a plavkami, může vás zachránit sekáč v Sušici. Od šusťákovek po karnevalové kostýmy, dobré rady v ceně.

P. S. 2: Pro milovníky řízků a gastroexperimentátory se asi tři kilometry za Dobrší nachází velmi bizarní řízkárna U Cháti. Kuřecí v tatarkovém obalu, vepřový česnekový nebo chilli. K tomu antistresový chodníček, sochy čarodějnic a zahrada jako z prvního dílu seriálu Temný případ.

Info

Dobršská brána
16.-17. 8. 2019 Dobrš

foto © Šimon Macek

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

V kuchyni pod stolem, v atomovém krytu Simony Blahutové

prof. Neutrino 07.07.2020

Průvodcem výstavy je figurka legendární multifunkční hračky - Igráčka, jež neodmyslitelně patřila k povinné výbavě socialistické mládeže.

Full Moon 10: Buď promotérkou VI

apx, Jiří Šurák 02.07.2020

"Když jsme s klukama ze Scrape Sound čekali v příletové hale na Swans, koupila jsem si u Kosty dvě kafe, aby se mi přestaly klepat kolena, a dělala jakože nic,"…

Ani ne tak třaskavá jako ironická směs Františka Skály

Adéla Polka 29.06.2020

Být náhodný kolemjdoucí, řeknu si, že pánové obstojně hrají staré vály od táboráků a že se tomu u mikrofonu daří s jistou dávkou sebeironie napodobovat Elvise.

Banksy v Praze aneb jak znásilnit uměleckého teroristu

Ondra Helar 24.06.2020

Ta chvíle, kdy jsem Banksyho viděl poprvé. Palestina, zaprášená silnice vedoucí východně od Betléma, před více jak deseti lety...

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.