Dřevo a témbr: Michael Gordon na Strunách podzimu

Na festivalu zajímavosti v mezích zákona jménem Struny podzimu se každoročně najde i pár událostí, které jdou nad rámec preciznosti a dobrého vkusu k něčemu skutečně zásadnímu. Letos takhle došlo jednak na Xenakisovy kvartety, jednak na dílo Timber amerického postminimalisty Michaela Gordona za jeho osobní účasti. Tady si neodpustím poznámku, že vytvářet za cenu dvou záoceánských letů v čase klimatické krize dojem exkluzivity, která reálně spočívá v krátkém úvodu ke skladbám nepřesahujícím informace na skladatelově webu, je přinejmenším rozmařilé.

Program otevírala dvojice Gordonových smyčcových kvartetů v podání českého tělesa Zemlinsky Quartet. Skladba Clouded Yellow, inspirovaná masovým tahem stejnojmenných žlutých motýlů, znamenala melodické, hravé přelévání vzorců s občas naprosto nečekanými harmoniemi, v Potassium se více pracovalo s amplifikací a distorzí nástrojů, která dodávala kompozici syrovější nádech. V obou případech se jednalo o učebnicové příklady postminimalismu, který narušuje původní, až matematickou pravidelnost minimalismu a namísto jednoznačně hypnotického vyznění si s patterny více hraje, doplňuje disonancemi a celkově přístup modernizuje. Přes jednotlivé skvělé momenty ale sotva šlo o víc než jen příjemný poslech. Klasická tonalita to má ve světě přeplněném čistě funkčními soundtracky těžké.

O to víc vynikla mnohem nekonvenčnější kompozice Timber (dřevo, resp. řezivo; zní to stejně jako timbre, témbr čili barva zvuku). Gordon říkal, že během skládání začal mít dost starostí s harmoniemi, instrumentací a podobně, a tak po delším hledání skončil u šestice simanter, nástrojů spojených s ortodoxními kláštery v jihovýchodní Evropě, což jsou fakticky jen dřevěné fošny. Jednotlivé (amplifikované) simantry měly vyšší či nižší polohu, a to bylo, co se výchozích prostředků týče, vše. Reálné provedení hodinové skladby ale bylo všechno, jen monotónní. Bohatství rytmů samo o sobě dokázalo naprosto uhranout, ve druhém plánu zněly také nesčetné souzvuky, alikvóty. Kromě samotných úderů, tedy „bodů“, tak vznikaly i doslova desítky ploch a plošek na pozadí. Fráze o ztracení se v hudbě se píší lehce, tady ovšem skutečně šlo o zavalení ohromným množstvím informací ke vstřebání, přičemž bylo prakticky neustále možné sledovat celkový tok skladby.

Rituální a psychedelický efekt doplňovala také stavba scény. Šestice hráčů z Mantra Percussion stála do kruhu kolem oranžových a bílých světel, která budovala dojem hraní kolem ohně, včetně komíhajících se stínů na pomyslných stěnách jeskyně. Po letech chození na koncerty už mě překvapí máloco, nekonečné hypnotické patterny ve stovkách variací to ale dokázaly.