Duchovní obroda barokem a jazzem (Svatováclavský hudební festival 2021)

Sopranistce Haně Blažíkové bych, i když nepatřím mezi posluchače hudby 17. a 18. století, naslouchala nejraději každý rok. A Svatováclavský hudební festival ji také každý rok zařazuje. Její provedení starých písní přináší zážitek, který překračuje hranice vážné hudby.

Není „jen” technicky virtuózní pěvkyní a světově známou interpretkou barokních skladatelů. Hana Blažíková má nezaměnitelný půvab a velmi citlivý projev. Neuslyšíte u ní nic z toho, co znáte z běžných operních představení, tedy afektovaný zpěv, bolestivé tóny, ani dynamiku taženou silou. Blažíková má andělský hlas, je mistryní koloratur a strofické skladby rytíře Adama Michny z Otrokovic jsou v jejím podání přístupné a srozumitelné. A to ať už se jedná o staročeské žalozpěvy, modlitby nebo romantické árie. Nemohu ovšem říci, že by zastínila vynikající šestici Collegia Marianum. Sóla odvedená na barokní housle, příčnou a zobcovou flétnu budila údiv, slyšet naživo netradiční nástroje jako varhanní pozitiv či teorbu, tedy basovou loutnu, se jen tak nepoštěstí. Celý večer měl velice obřadní atmosféru, hodnou sakrálního svatostánku z 13. století.

Trochu jiná situace nastala hned následující den. Navzdory očekáváním organizátorů byla dobrá polovina hlediště prázdná a šestnáctičlenný ansámbl, který mohl být senzací ročníku, zažil překvapivě vlažné přijetí. Zda to bylo způsobeno covidem, krátkým působením The Cotatcha Orchestra na scéně nebo přílišným odklonem od dramaturgie, Bůh ví. Festival je znám svými žánrovými přesahy, ale jazzovo-elektronický soubor byl v kontextu letošních jedenatřiceti koncertů artificiální hudby přeci jen největší odbočkou, zároveň nepomáhala akustická situace v chrámové lodi. Díky dřevěným stropním kazetám jindy vychvalovaný prostor musel zvukaře souboru notně potrápit. Sám Kotača přiznal, že umístění živých bicí a tolika žesťů do kostela byla nemalá výzva, a za mne nakonec způsob ozvučení večeru ubíral. I když jsem byla jen na vzdálenost pouhých deseti dřevěných lavic, echo rozpíjelo ty nejlepší momenty hutných sól a ve chvíli těch nejsilnějších gradací se nástroje nepříjemně slévaly. Překrásné a bohaté aranže nemohly naplno vyniknout, stejně jako zvukomalba jednotlivých nástrojů.

Na druhou stranu bylo jednoznačné, že muzikanti podávají výborný výkon a mistrně komponované skladby publikum přeci jen nakonec obměkčily. Zhruba v půli zazněla nejlépe přijatá Sen Sei, o kultuře boje a síly, po které již posluchači reagovali i na lehce opatrného průvodce a kapelníka. Kotača pobavil, když do mikrofonu sdílel, že zapomněli přivézt CD, stejně tak když se omlouval, že v záplavě kabelů nemůže najít odposlech. V mezičase zmínil, že celé album vznikalo několik let a že se jednotlivé skladby tvoří přímo pro jednotlivé sólisty, aby měl každý příležitost excelovat a zároveň aby mu byl styl skladby šitý na míru. To je nevídaný přístup, který si stejně jako autorský, velmi netradiční repertoár big bandu, rozhodně zaslouží pozornost.