InsideInfo se šťourá v gangliích

Vydávat dramenbejzová alba je blbost. Kdo to dělá, buď zamrz v minulém tisíciletí, nebo je perverzní sadista. Desky lidí z pravěku se objevují s podobnou frekvencí jako Halleyova kometa a mezitím jsou jejich autoři někde na dýchánku s Voyagerem, zato hudebně překvapivě často fungují – nicméně ještě se uvidí, jak dopadne nové LP Camo & Krooked, o kterých nebylo slyšet tak od prvohor, a nebýt občasných dj setů, už bych myslel, že se vrátili k profi hopsání na skejtu. Oproti tomu sadisti vydáním desky často ubližují sami sobě – deset let úspěšně vydávají singly a EPčka, a když už jejich perfekcionismus přesáhne únosnou mez, vejce, na kterých celou dobu tajně seděli, naskládají jedno vedle druhého na vinyl a jdou do světa. Já se těším jak malej Jarda, pamatuju si dj set na fesťáku – nebo přesněji nepamatuju si ho, ale naprosto bezpečně vím, že si ho v Crossu chci zopakovat – točím znova a znova první track zveřejněný na UKF a pak přijde release a nic, nedá se to poslouchat. Nejde o to, že by tracky za nic nestály, to jen deska jako celek za nic nestojí. Statečně se třikrát prokoušu do půlky a pak ve Spotify kliknu na osudný křížek – sbohemčau, nevim, co pozitivního bych o tom napsal, a o špatných deskách mě psát nebaví. Nakonec to dopadne tak, že se vykašlu na neuro a pustím si techno nebo trap, protože tam aspoň nepoznám, jestli jde o odpad nebo ne.

V mém nízkobpm ignorantství jsem si ani nevšiml, že InsideInfo vydal eponymní album. Zakousl jsem se do něj se stejnou chutí jako do desetikilového dortu tvaru mozku, který zrovna připravoval bratr, narozdíl od něj mi ale po něm nebylo celou noc šoufl (což bude spíš kombinací tuny fondánu a pelmeňů s octem). InsideInfo půjde do kategorie sadistů – na svědomí má tunu skvělých singlů, které leta drtí parkety, až lítají třísky, jako když sovět kácí les, a po několika katastrofách v podání dlouhohrajících debutů zavedených producentů jsem play mačkal zakrývaje si tvář dlaněmi. To je samozřejmě nesmysl, absence vizuální stimulace mi je k ničemu, když se bojím špatných zvuků – překvapení, ta ale nepřišla!

Jedná se o dobrou všehochuť, která tu baletními krůčky, tu polkovým dupákem obtančí neurofunkové stereotypy a inspiruje posluchače prozkoumat a případně doplnit obsah magické krabičky, zčekovat páteční program a jít se zhoupnout. Nepovedený InsideJoke se nekoná, tohle info má hutný základ v nižších frekvencích a náležitou míru entropie v těch vyšších, šedou kůru mozkovou ti permutuje a použije místo ledu na mozkomíšní mojito.